Dáša

Kolegyně Dáša byla hysterka. Když to na ni přišlo, začala ječet a vykřikovat nesmysly. Potom zmodrala a flákla sebou na koberec, kde se mrskala jako čerstvě vytažený kapr.

Bylo mi tehdy devatenáct, o psychičnu jsem toho moc nevěděla, proto mne její první představení, jehož jsem se stala svědkem, vyděsilo. Věděla jsem totiž o Dášině srdeční vadě. Do většího šoku jsem ale zabředla poté, co k zmítající se Dáše přiskočila sekretářka Alena a z každé strany jí vyťala políček, až to mlasklo. Dáša se klidně zvedla, sedla si ke stroji a pokračovala v přepisování textu, od něhož si odskočila zaochotničit. 

Měla ještě jednu úchylku. Pekla barevné dorty. Jakmile měl někdo narozeniny nebo svátek, věnovala mu neuvěřitelně pestré veledílo. Zatímco moje babička zdobila dortíky lentilkami a čokoládou, Dáša tvořila modré, fialové a hnědé kytičky, které vyrůstaly z brčálově zelené trávy.

Občas vysochala i žlutého ptáčka nebo růžovou myšku. To vše orámovala neskutečnými ornamenty, nad nimiž by Piccaso funěl závistí. Čím víc bylo na dortu ozdob, tím méně byl poživatelný.

Když jsem byla poprvé i já obdarována obzvlášť vyvedeným originálem, pravila jsem, že nemohu takový skvost barbarsky sežrat v zaměstnání, ale musím ho nejprve ukázat rodině. Dáša se na mne podívala s neskrývaným dojetím v oku, neboť netušila, že krabici s dortem odložím u první popelnice.

Od té doby si dort dopřeji maximálně jednou za dva roky. Přitom si pečlivě vybírám nebarevný kousek. 

Dáše bylo tehdy něco přes čtyřicet. Chodila s kolegou asi o dvacet let starším. I on měl srdíčko, jež by nutně potřebovalo pořádnou generálku.

Dáša Honzu neustále nutila, aby si ji vzal. Každou noc se jí asi zdálo o tom, jak si bude dlouhá léta užívat vdovského důchodu. Dokonce ho několikrát před svědky nařkla ze sobectví, když vykřikovala, že to s ním patlá už několik roků a na důchod po něm má tudíž morální právo. Prohlásila navíc, že ji naštve, pokud natáhne bačkory dřív, než se s ní stačí oženit.

Honzovi jsme tajně říkali Hřebík. Občas totiž v pracovní době usnul. Nejprve mu těžká hlava klesla na prsa, během několika vteřin se zlomil v pase a dopadl na stůl. Jeho kebule přitom udeřila do desky silou, jíž by bylo možné naráz zatlouct do staleté švestky deseticentimetrový hřebík až po hlavičku.

Okamžitě se vyděšeně narovnal a mnul si zrudlé čelo pravačkou. Vždy jsem se ho starostlivě otázala, zda ho nebolí hlava.

„Člověče, bolí,“ odpovídal, „asi se bude měnit počasí! Zase mě berou dutiny.“

Honza se ke mně vždycky choval hezky. Když mi zemřel tatínek, začal mi říkat dcero a já jemu na oplátku s radostí otče, jenomže Dáša příšerně žárlila. Viděla ve mně sokyni, což jsem pochopila ve chvíli, kdy mi mezi čtyřma očima vmetla do tváře, že by Honza mohl být můj dědeček a že miluje pouze ji.

Jeníček však miloval svobodu víc než Dášenku, proto se nenechal tlačit tam, kam nechtěl. Přesto jsem raději odpřísáhla, že o téměř půl století staršího divocha nebudu nutit k nemravnostem. 

Uběhlo pár let. Jednoho horkého červencového dne jsem oba milence načapala na zastávce u Národního divadla. Stáli ke mně zády, pár milimetrů od sebe a něžně se drželi za ruku. Zamířila jsem k nim, neboť jsem dostala další ze svých přiblblých nápadů.

Jakmile jsem se přiblížila asi na metr, začala jsem Honzovi sytým hlasem spílat, že muchlá pazouru úplně cizí babě. Navíc jsem mu vyčetla, že kašle i na svoje čtyři děti, nejvíc pak na mě.

Honza se skvěle bavil a okamžitě přistoupil na moji hru, neboť začal kajícným hlasem vysvětlovat, že s tou paní v podstatě nic nemá, jelikož samozřejmě zbožňuje pouze svoji zákonitou manželku, čili moji matku.

Lidé se zastavovali a zvědavě po nás pokukovali. Dáša zbrunátněla, potom zezelenala, hodila po mně jedovatým okem a skočila do právě přibrzdivší dvaadvacítky, přestože ji domů mohla dovézt pouze devítka. Honza se smíchem prohlásil, že bude průser. 

A byl. Dáša mě začala nenávidět. Projevovalo se to mimo jiné tím, že na mě neustále chodila žalovat. Předsedkyni stranické organizace práskla, že jsem zneužila soudružský pozdrav, neboť jsem ji na WC oslovila slovy „Čest práci!“.

Řediteli zase oznamovala každý můj pozdní příchod. Tato aktivita opovážlivě narušovala její pracovní proces, neboť jsem málokdy přišla včas.

Jedna z mých podřízených zůstala sedět s otevřenými ústy, když se jí Dáša jedovatě optala, proč poslouchá o generaci mladšího cucáka.

Opravdu drsně však zabodovala v okamžiku, kdy o mně začala roztrubovat, že autorem potomka, jehož nosím pod srdcem, není můj drahý Jiřík.

Zašla jsem za ní do kanceláře a tam jsem jí pošpitala do ouška, že skutečně nečekám dítě s manželem, neboť se na mne před pár týdny koncem pracovní doby vrhnul její chlípný Jeníček.

Druhý den jsem odjela na dovolenou. Na jejím konci mne sklátila choroba. Když jsem se po delší době vrátila do práce, dozvěděla jsem se, že je Dáša na neschopence kvůli srdci. Marodila rok, potom jí přiznali invalidní důchod. Doufala jsem, že na zhoršení jejího zdravotního stavu neměly vliv moje hlody.

Krátce nato odešel do zaslouženého důchodu i Honza. Dáša coby státem vydržovaná troska rozkvetla. Nevynechala jedinou schůzi (a že jich za dob budování socialismu bylo víc než dost!) a dál nosila oslavencům svoje barevné dorty. K našemu překvapení byla vždy příjemná a milá. Domnívali jsme se, že oběť své vášně přece jenom dovleče před oddávajícího úředníka.

Leč neoblomný Honza stále bydlel sám, svoji milenku navštěvoval sporadicky a nám si občas postěžoval, že ho nepřestává uhánět.

Sňatkuchtivá Dáša se toužebně očekávaného svazku nakonec nedočkala. Honza se totiž potuloval ulicemi Prahy o tři roky déle než ona…

Ilustrací doprovodila Ježibabka
(mimochodem, ten dort je přesnej!)

Advertisements

6 Responses to Dáša

  1. galahad napsal:

    Slečna Dáša byla zjevně přesně to, čeho se většina mužů snaží vyvarovat. Vůbec tedy není divu, že se Honza "zabejčil" a nepojal ji za choť…

  2. Montrealer napsal:

    Léčil jsem se kdysi na imunologii…a bral jsem prášky pro zvýšení imunity dýchacího systému (Bronchovaxom). Tyhle prášky měly jeden nepříjemný vedlejší účinek: dostával jsem po nich hysterické záchvaty velmi podobné těm, které tak krásně popsala Yfča. Na dva ze záchvatů se pamatuji. Jeden jsem dostal v ordinaci u obvodní doktorky a druhý v pojišťovně. Když jsem přišel na možnou spojitost s léky, tak jsem jim ty prášky šel vrátit…

  3. Quanti napsal:

    lol, bronchovaxon jsem taky kdysi brala, jesteze jsem potom nemela hysteraky :)))

  4. Jirka napsal:

    Moc pěknej obrázek. :-)) No Dášenka byla fakt dílo.

  5. Eva napsal:

    Moc dobře se čteš. Dávám si tě do oblíbených. 🙂 Ale teď už jdu vážně makat…..

  6. Magda napsal:

    Wowhledala jsem něco bronchovaxomu a odneslo mě to až sem – super se mi to četlo, fakt dobrý:)))

Můžete příspěvek okomentovat:

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: