Trdlo

Někdy píšu básničky z kategorie „kravinózní“. Nejvíc jsem jich slátala v době, kdy bylo povinností chodit na nejrůznější schůze. Omluvou byla pouze nemoc či smrt. Na jednu schůzi ROH si docela živě vzpomínám. Přicupital na ni i jakýsi mírně opelichaný operní pěvec z Národního divadla. Mám dojem, že se dokonce honosil titulem zasloužilý umělec. Seděl za předsednickým stolkem v salónku jedné z restaurací v centru Prahy, kde se ta schůze konala, a čekal na poslední bod programu, v němž měl znuděným odborářům zodpovědět zvídavé dotazy.

Jelikož se předsedkyně stranické organizace bála, že bychom soudruha pěvce málo bombardovali otázkami, rozdala vybraným jedincům před začátkem schůze papírky, na nichž byly její rukou napsány inteligentní dotazy typu „Kterou z rolí máte, mistře, nejraději?“.

I já jsem obdržela jednu z otázek a byla jsem nabádána k tomu, abych se větu koukala naučit nazpaměť a ve vhodné chvíli ji přerecitovala vzácnému hostu. Pokývala jsem souhlasně hlavou, papírek jsem strčila do kabelky a usadila se v rohu místnosti s kolegyní Věrou, která podobné akce milovala stejně jako já.

První polovinu schůze jsme se spolu šeptem dohadovaly, zda budeme pohoštěny chlebíčkem nebo párkem, potom jsme ve verších komentovaly aktuální dění.

Do notýsku, který jsem vylovila v kabelce, jsem napsala:

Ředitel si papír vyndal,
už půl hoďky děsně pindá. 
Mám z něj vodu na plicích. 
Kde je párek z horčicí?

Věra si ode mne vyžádala propisku a načmárala:

Kecy ty maj velkou cenu,
párek je jen za odměnu: 
kdo dneska nic nepoví, 
půjde domů hladový!

Uvědomila jsem si, že se blíží chvíle, kdy bych měla mistrovi položit dotaz, avšak ředitel stále četl nudný referát na téma hospodářských výsledků našeho podniku v uplynulém roce a do místnosti konečně vplula servírka s tácem a začala nám rozdávat talíře, na nichž se krčily dvě mírně okoralé nožičky lahůdkových párků. A tak jsem se spolu s ostatními odboráři plně soustředila na konzumaci a na svůj úkol jsem hned při prvním soustu zapomněla.

Jakmile jsem dojedla, začala jsem si psát básničky z kategorie „kravinózní“, o nichž jsem se zmínila v úvodu.

Schůze mezitím pokračovala a dospěla do samého závěru. Operní pěvec s úsměvem odpovídal na dotazy, které moji kolegové nenápadně četli z papírků.

Z tvůrčího zápalu mne vytrhl hlas předsedkyně stranické organizace, jíž jsme za jejími zády říkali babča Gabča (bylo jí něco přes padesát a svoje diblíkovství zvýrazňovala pihou krásy o průměru tří milimetrů, kteroužto si každý den ráno malovala na pravou tvář): „Tak ještě někdo se chce soudruha na něco zeptat? Velice zajímavou otázku, pokud vím, měla…,“ pravila a zřetelně vyslovila moje příjmení. Přitom se upřeně zadívala na mé fyzično, takže i mistrovi bylo jasné, o kom je řeč.

Udeřil mne svým okem a trpělivě čekal, až mu položím onen zajímavý dotaz. Bylo mi jasné, že se nemohu začít hrabat v kabelce, v níž se to nejrůznějšími papírky (a jinými zbytečnostmi) jen hemžilo.

„Já si myslím,“ řekla jsem, „že už byla moje otázka zodpovězena…“

„Ale nebyla,“ zavrtěla hlavou šéfka stranické buňky. „Neboj se, soudružko, zeptat! No tak…,“ vyzvala mne.

Nezbylo mi nic jiného, než si dotaz vymyslet.

„Mne by zajímalo… jakou roli máte nejraději,“ vyhrkla jsem, neboť mne nic lepšího nenapadlo.

„Na to jsem opravdu již odpovídal,“ odvětil mistr a zatvářil se jako kdyby se právě dozvěděl, že mu manželka nasadila parohy. „Ale pokud chcete, rád to zopakuji.“

Do obličeje předsedkyně stranické organizace se vlila barva jejího členského průkazu. Rychle se však vzpamatovala a dotaz, který mi vnutila, přerecitovala sama.

Po schůzi přiběhla k našemu stolu. „Můžeš mi, Ivano, vysvětlit, proč ses nepřihlásila a nepoložila jsi tu otázku, co jsem ti dala?“ zamračila se.

Sveřepě jsem tvrdila, že mi v tom bránil ostych.

„Pche!“ vykřikla. „Tohle můžeš říkat někomu, kdo ti na to skočí. A vůbec… co sis tady celou dobu psala?“

„Dělala jsem si poznámky, neboť ten pěvec strašně zajímavě mluvil. Chci o tom doma vyprávět,“ zalhala jsem a lehce jsem se přitom zapýřila.

„Příště si sedneš k mýmu stolu, abych tě měla pod kontrolou,“ vyštěkla mocným hlasem babča Gabča. „Ty jsi takový trdlo, že jsem větší neviděla!“ Potom se otočila na podpatku a odkráčela.

„Ukaž mi, co sis psala,“ požádala mne Věra.

Podala jsem jí notýsek. Když ho rozevřela, četla:

Trdlo

Šlápla nosem do žížaly,
vypíchla si obočí,
ocelovou pavučinu
vetkala si do očí.

A po tom všem do zrcadla
usmála se plaše.
To je toho, že je blbá!
Hlavně že je naše!

„Mám dojem, že jsi taky šlápla nosem do žížaly,“ zachechtala se kolegyně. „Nepůjdeme to uchlastat?“ Aniž čekala na moji odpověď, opustila salónek a zamířila do restaurace.

Hodila jsem notýsek do kabelky a vyrazila jsem za ní. I když jsem nikdy nebyla milovníkem lihovin, potřebovala jsem si ten den dát panáka něčeho ostřejšího…

Advertisements

6 Responses to Trdlo

  1. Laura napsal:

    http://poetickyklub.bloguje.czPremluv Kvicislavu i sebe a pridejte se 😉

  2. Jirka napsal:

    🙂Dnešní mladá generace vůbec neví, o co všechno přišla! :-))) Ale někdy ty schůze byly docela dobrý, třeba když se slavilo MDŽ a my jsme se za odborové příspěvky občerstvovali nějakým laciným vínem a soudružky oslavenkyně většinou jenom znechuceně přihlížely. :-)))

  3. Yfča napsal:

    Když už se zmiňuješ o oslavách MDŽ…… při nichž se muži skutečně občas zpíjeli do bezvědomí, musím krátce pohovořit o darech, které jsme my ženy každý rok při příležitosti MDŽ obdržely (hradily se z FKSP a odborových prostředků). Z té doby mám doma několik nepotřebných kuchařek (z toho dvě jsou úplně stejné), pár pánviček stejné velikostí a tři sady kuchyňských utěrek, jimiž nelze nic utřít… Nesmím však opomenout to, že jsme pravidelně k MDŽ dostaly spolu s dárkem i květinu (nejčastěji jeden mírně unavený karafiát, neboť bylo nutné "vejít se do limitu" na jednu ženu). :o)

  4. aTeo ;) napsal:

    Kdysi na oslavě MDŽjsem se vsadil s kolegou, již notně podroušeným, že neřekne do mikrofonu verš, co jsem mu napsal na papírek.Řekl – a vyhrál. Flašku. Plné znění "jeho" příspěvku:"Na eMDéŽet, věru,zvysoka vám seru!"Pak se incident řešil na mnoha úrovních, ale byl to charakter, o mně se slovem nezmínil. :O)

  5. Montrealer napsal:

    TRDLO je hodně moc sqělá báseň…jak to, že ju poprvé vidím až teď ? Ty nás, své (p)odané čtenáře, trochu zanedbáváš, mylá Yfčo. To sme si vot tebe nezasloužily.Ale ať nežeru,dej ji na Literu !

  6. Aki napsal:

    :o))já se aktivně MDŽ účastnil jen jednou… bylo mi asi 5 a měli jsme recitovat maminkám básničky… jak jsem tam stál na tom pódiu, čekal, až na mě přijde řada a nevěděl, co s nudou jal jsem pošťuchovat spoluřečníka Otu Tejneckýho… toto jsem činil tak dlouho, až mě Ota chytil do kravaty a švácli jsme sebou na zem… k přednesu básničky jsem za trest ani připuštěn nebyl, asi se báli, co by ze mě taky mohlo vypadnout… no a tím skončila moje krátká kariéra slaviče MDŽ… :o)

Můžete příspěvek okomentovat:

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: