Ta pekelná kontrarevoluce

V tom pověstným osmašedesátým u nás na návsi eště fungovala hospoda U Vomáčků. Vedl ji starej Rorejs, tlustej, plešatej a neskutečně pověrčivej chlap.

Pamatuju si, jak stával za pípou, funěl a počítal hosty, jestli jich náhodou neni třináct. Pokud jo, vykouknul ze dveří, zdali se náhodou někdo nehrne tuhle neblahou situaci napravit, a pokud ne, vybral si toho nejnalitějšího chlapa v nálevně.
„Zaplať a vypadni, už máš dost,“ zabručel a vypoklonkoval ho.

Pokud jste se s ním někdy dali do řeči, dřív nebo pozdějc se dostal k nějaký strašidelný historce. Měl dokonalej přehled o tom, v kterým stavení se kdy vobjevil nějakej přízrak nebo duch, a snaživě o tom informoval každýho, kdo byl ochotnej poslouchat anebo kdo byl už v takovým stavu podroušenosti, že mu to bylo fuk.

Nejvíc se obával rokle za lesem. Řikal jí Čertova díra a tvrdil, že neni radno se tam v noci objevit, protože se tam dějou pekelný věci.

Teda – hrozný věci se tenkrát děly na lecjakej mezi, což o to. Osmašedesátej byl hodně teplej rok a navíc voněl svobodou a tak, ale do Čertovo díry opravdu nikdo nechodil. Buď lidi věřili Rorejsovi nebo tam bylo víc klíšťat než jinde, možná to bylo jen ze zvyku, už ani nevim.

Takhle to fungovalo až do konce srpna.

Pak přijeli Rusáci.

Pár dní jezdili s tankama přes ves sem a tam jako pitomý, rozhazovali nějaký prdlý letáky, kterejch se každej štítil, nebo na nás jen tak čuměli přes mířidla.

V září zaparkovali tři tanky a asi sedm náklaďáků s jedním gázíkem na návsi a důstojník vysvětloval starostovi (vlastně to byl tehdá předseda MNV), že zůstanou tábořit tady.

„Tady?“ zděsil se předseda a rozhlédl se kolem sebe.

Velitel mu vysvětlil, že přímo ve vsi ne, že se utábořej mimo – a ukázal směrem k Čertově rokli. Tam u lesa budou prej mít tábor a předseda to má vzít na vědomí.

Což se stalo.

Jenomže to napotvoru uslyšel i starej Rorejs a ten to odmítnul akceptovat.

„Cože? Nezbláznili se? To přece nejde,“ rozhazoval rukama a obrátil se k důstojníkovi: „Nějdět. Teda – něiďot chci říct.“

Velitel se bezradně podíval na předsedu.
„Něvazmóžno – on skazal,“ pravil předseda.
„Pačemu?“ zamračil se Rusák.

„Tam straší,“ vysvětloval Rorejs a koulel očima, „strašájet… jak se sakra řekne rusky straší?“
„To nevim, to sme se neučili,“ krčil ramenama poněkud zaskočenej předseda.

„Něbezpéčno. Rozumíte? Něbezpéčno strášně,“ snažil se Rorejs.
„Opásno,“ napovídal předseda.

„Štó tam? Partizany? My sakruščájem ich,“ prohlásil ruskej velitel.
„Nět – partizáni nikakíje. Duchové. Čerti. Démoni. Teda ďémoni. Rozumjétě, sakra?“
„Panimájetě,“ opravil ho tiše předseda.

„Durak,“ odplivnul si důstojník, mávnul rukou a nasoukal se do svýho gázíku.


Jenže Rusové se tam dlouho nevohřáli. Za dva dny se zničehožnic spakovali a odtáhli. Hrobník tvrdil, že tamodsaď slyšel v noci střelbu a křik, ale moc se mu nevěřilo, slýchal po rumu lecjaký blbosti a flašku míval při ruce imrvére. Rozhodně to ale bylo zábavný, když si vezmete, kolik práce jim dalo postavit ty obrovský stany a kuchyň a tu vysokou anténu nebo co to bylo za stožár.

Zbourali to teda ancvajdraj. Když mizeli, upalovali fofrem a vypadali docela nasraně. Jeden z nich vosolil samopalem zeď hřbitova, kolem který se kodrcali. Stará Panošková, která tam zrovna něco vrtala na rodinným hrobě, z toho měla normálně psotník.

Za čas přijeli nějaký páprdové z kraje. Od toho dne předseda už nebyl předseda a Rorejs neved hospodu. A vůbec – vesnice měla v podstatě celý sedmdesátý léta docela problémy. Prej jsme se postavili proti spřátelenejm armádám. Napsali vo tom vodsuzující článek i v Rudým právu.


Rorejs se nedožil devětaosmdesátýho. To by mu bylo, chudákovi, hej. S puncem člověka, kterej se stavěl proti pobytu okupační armády, by měl asi docela dost šancí. Moh dostat zase nějakou hospodu anebo rovnou sedět v parlamentu. Tam by se mu líbilo, poslanců bylo málokdy ausgerechnet třináct.

Přitom je chtěl, blbečky ruský, vlastně chránit, že jo. Ale na to už by si nikdo nevzpomněl.

Akorát já jsem tuhle při vyklízení půdy našel ten starej ruďas s článkem o naší kontrarevoluční vesnici. Byl fakt zábavnej. Perla komunistickýho normalizačního slohu. Jenomže v něm citelně chyběla fotka tý postřílený hřbitovní zdi.

Do letošního léta na ní byly vidět stopy po kulkách. Podle mě tvořily jednoznačně obrys postavy s vocasem a rohama, ale já mam dost divokou fantazii. Na něco.

Stejně je to už fuk. Včera tu zeď konečně znova vomítli. A z bejvalý Čertovo rokle nezbylo taky nic. Zavezli ji vodpadkama a hlínou ze stavby dálnice.

Máme jednadvacátý století.
To je vo něčem jiným.
Akorát eště ňák furt nevim vo čem.

(c) Wopi

Další tvorbu autora najdete tady.

Advertisements

7 Responses to Ta pekelná kontrarevoluce

  1. Lenka napsal:

    Pěkná povídka. Cením si toho, že sem dáváš i jiné dobré autory, i když ty sama moc dobře píšeš. Máš inteligentní humor. 🙂

  2. ubzed napsal:

    pěkné

  3. loki napsal:

    chcelo byto aj ten clanok. urcite by sme sa zasmiali 😀

  4. Montrealer napsal:

    Já zprvu taky myslel, že to napisála Yfča…— Je jí to podobný, jenže ona v tý době eště nebyla na světě.

  5. Yfča napsal:

    Montrealere…… díky za lichotku. Ale asi na ni nikdo neskočí. ;o) To by musel Wopi psát o něčem jiném a děj povídky přesunout sto let zpět až do roku 1868… :o))

  6. Montrealer napsal:

    Ty zřejmě pamatuješ, jak…kníže Windischgratz ostřeloval Prahu —někdy o tom něco napiš —

  7. HuMorous :O) napsal:

    No paráda…Skvěle jsem se pobavil a hned jsem TO i linknul……

Můžete příspěvek okomentovat:

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: