Budu spisovatelkou!

Prezidenta i popeláře jsem časem zapudila. Snila jsem o daleko zajímavějších povoláních…

Knihovnice

Jak už jsem předeslala v prvním příspěvku na toto téma, vrhla jsem se po svých jedenáctých narozeninách na knížky, jež jsem až doposud nepovažovala za příliš velký zdroj zábavy. Bylo to možná díky tomu, že jsem do té doby znuděně otáčela pouze stránky takzvané povinné četby.

Na rozdíl od politicky a duševně vyspělejších spolužáků jsem dobové trháky s názvy Čuk a Gek, Honzíkova cesta či Malý Bobeš nepovažovala za nic vzrušujícího. Neoslovila mne ani milá paní kněžna, ba ani bláznivá Viktorka. Moje babička se mi navíc zdála být mnohem moudřejší a hodnější než bábrdle Božky Němcovic a Meresjevův opravdový příběh mi připadal v porovnání s tím, co jsem prožívala s pány kluky, příliš nudný. Když jsem louskala titul Timur a jeho parta, nevěřícně jsem si pro sebe mumlala: „Tohle má bejt vzrůšo?“

Jednou, když moje máť opět špatně pochopila dobro, které jsem s partou páchala, a napařila mi několikadenní zákaz vycházení, jsem z nouze sáhla po jedné z knížek, jež jsem dostala k vánocům. Ke svému překvapení jsem zjistila, že paní Šmahelová dokáže vyprávět mnohem poutavěji než Jirásek či Němcová, o Gajdarovi nemluvě.

Nejprve jsem přečetla všechny „vánoční“ a „narozeninové“ knihy a potom jsem se pustila do čtení knížek uložených v kanapi, které čítával můj tatínek jako kluk. Většinou to byly foglarovky a londonovky vydané ve třicátých a čtyřicátých letech minulého století.

Partu jsem odsunula na vedlejší kolej. Nad stránkami vázaných i brožovaných knížek jsem se nořila do dobrodružství, která se odehrávala i v dalekých krajinách. Často se mi pod zavřenými víčky promítala pokračování přelouskaných příběhů. Moje fantazie se rozeběhla na plné obrátky.

Četla jsem si pokaždé, jakmile jsem měla trošku času: dokonce i na WC, ve vaně, o přestávkách ve škole. Večer, když jsem měla dávno spát, jsem pod peřinou hltala písmenka za svitu baterky.

Za pár měsíců jsem už neměla co číst. Naštěstí byla na Invalidovně knihovna. Začala jsem ji pravidelně navštěvovat. Fascinovalo mne ohromné množství knížek, které odpočívaly v regálech. Tehdy jsem se rozhodla, že popeláře definitivně zapudím a stanu se knihovnicí. Výhody jsem viděla hlavně v tom, že budu mít neustále k dispozici fůru knížek úplně zadarmo.

„Knihovnice je pěkné povolání,“ řekl mi tatínek, jakmile jsem mu oznámila změnu ve svých životních plánech. „Ale uvědom si, že máš na víc než na rovnání ohmataných knížek.“

Uraženě jsem se otočila na podpadku a odkvačila jsem sdělit radostnou novinu mamince.

„Nemysli na kraviny a radši konečně umej to nádobí, už ti to říkám půl dne,“ pravila moje rodička přísně.

Spisovatelka a básník

O několik minut později, když jsem hladila kastrol drátěnkou a přemítala jsem o tom, proč zrovna já musím mít tak zlé rodiče, mi svitlo: „Když nemůžu bejt knihovnicí, tak se stanu spisovatelkou! A nebo básníkem!“ Zatím jsem si svoje nové povolání nechala pro sebe. Nechtěla jsem riskovat další zklamání.

Za pár dnů jsme byli na návštěvě u příbuzných. Strýc nám vyprávěl o tom, že málem vyhořeli, neboť jeho sklerotická manželka zapomněla před odjezdem na chalupu vypnout žehličku. Když jsme se vrátili domů, sedla jsem si k tatínkovu psacímu stroji a (inspirována strýcovým líčením) jsem naťukala na kus papíru básničku:

Smůla

Přišel k nám dnes strýček Fred,
na židli si hbitě sed.
A s ním teta Olina,
měla kabát z lamina.
Na židli si taky sedla
a pak náhle strašně zbledla:
doma plyn nezavřela!
Vyletěla jako střela,
zpátky domů běžela,
aby ten plyn zavřela.
Zavřela ho, vrátila se
a vtom vzpomněla si zase,
v koupelně že voda teče.
A tak znovu se tam vleče.
Zavřela ji a šla k nám,
letěla jak eroplán.
Sedne si, boty zuje
a už zas běduje:
„Ach, to je ale smůla,
žehličku jsem nevypnula!“
Běží, sotva popadá dech,
ale byt je v plamenech.
Dva roky si vyčítala,
že tu vodu zavírala…

Básnička měla doma i u příbuzných úspěch. Utvrdilo mne to v tom, že tentokrát jsem nešlápla vedle. Přesto jsem se však nikomu z blízkých se svými plány nesvěřila. Představovala jsem si, že prostě jednoho dne přijdu domů a položím na stůl knížku, na níž bude velkými a hodně výraznými písmeny vytištěno moje jméno.

Po menší pauze jsem s básněním (již téměř ve velkém) pokračovala v sedmé třídě, kdy se mnou začala lomcovat tetka Puberta a city zjitřené neopětovanou láskou ke spolužákovi. V archivu jsem pro vás vyštrachala jednu ze svých tehdejších rýmovánek:

Za lesem

Za lesem se potkali,
za lesem je hrad,
na lásku si zahráli
tam, kde je ten sad.

Za lesem se rozešli,
za lesem je hrad,
oba svorně odešli
na smutné si hrát.

Jednou v noci se mi zdál téměř hororový sen, během něhož jsem se ocitla na hřbitově u hrobu své maminky. Vzbudila jsem se hrůzou a nemohla jsem znovu usnout. A v tom okamžiku mi kámoška Múza vlepila hubanec, až to mlasklo. Popadla jsem papír, který ležel na nočním stolku a za světla lampičky jsem začala psát:

Maminko milá,
s námi si žila.
Žila si s námi dlouhý čas,
teď vidíme tě zas.
Mrtvá v rakvi ležíš
stejně jako Ježíš.

Se slzami v očích jsem si čerstvé veledílo polohlasně přečetla. Moc se mi líbilo. Napadlo mne, že bych mohla přidat další strofy ve stejně tragickém duchu a ráno se pochlubit své rodičce. Dokonce jsem jí hodlala oznámit, že ty krásné a cituplné verše jednou nechám vytesat na její náhrobek. Asi deset minut jsem přemítala nad tím, jak pokračovat. Potom jsem škrtla poslední dva řádky a báseň jsem dokončila:

Maminko milá,
s námi si žila.
Žila si s námi dlouhý čas,
teď vidíme tě zas.
Ale v jiné podobě
když už je po tobě.

S pocitem dobře vykonané práce jsem usnula. U snídaně jsem verše procítěně zarecitovala. Maminka mi (naprosto necitelně) vyťala záhlavec a dva dny se mnou nemluvila.

Dnes samozřejmě její rozhořčení chápu. Ovšem prvotina mé dcery (naškrábala ji ve věku dvanácti let, tj. o rok dříve než já maminčin epitaf) je, uznejte sami, daleko horší (byla za ni mnou pochválena):

Na nebi je hvězdička,
mně ukápla slzička.
Můj milý mě opustil,
sperma do mě nahustil.
Dnes mi je to šumafuk,
narodil se kluk jak buk.

Ale zpátky k tématu. Jakmile mne maminka vyplísnila, došla jsem k závěru, že budu raději prozaikem. Ovlivněna tehdy velmi populárními filmy točenými podle knih Karla Maye jsem začala psát prózu.

„Když May mohl psát mayovky, budu psát motyčkovky,“ sdělila jsem sestře důležitě.

Do dnešních dnů jsem uchovala ve svém archivu tři díly Pevnosti odvážných. Knížky vznikly pečlivým sešitím několika čistých papírů jehlou a nití. Potom jsem nadepsala titulní stránku a začala jsem co nejčitel
něji psát příběh oblíbenou propisovačkou. To vše jsem doplnila vlastními ilustracemi.

Mými čtenáři byli kromě rodičů a sestry někteří ze spolužáků. Všichni mne chválili. Utvrdila jsem se v tom, že jdu tentokrát správnou cestou.

Současně jsem přitvrdila i ve škole. Projevilo se to tím, že se délka mých školních slohů poněkud prodloužila. Například domácí slohovou práci na téma „Moje cesta na Mars“, na niž jsme měli čtrnáct dní, jsem pojala tak rozsáhle, že jsem popsala celý sešit ve formátu A5.

Rodiče jásali (přestala jsem dělat vylomeniny s pochybnou partou a držela jsem se většinou doma), češtinářka si zcela jistě rvala vlasy (musela moje dlouhé výplody číst).

Chemik

Na začátku deváté třídy jsem svoje rozhodnutí přehodnotila. Došla jsem k názoru, že moje napsaniny mají daleko do socialistického realismu, jemuž v té době dávala nakladatelství řízená matičkou stranou zelenou.
Bavila mne chemie. Navíc jsem ve škole chodila na kroužek chemikálních praktik, kde jsme dělali velmi zajímavé pokusy.

„Vystuduji chemii,“ umínila jsem si.

Mé rozhodnutí nezviklala ani hnusná vyrážka, kterou jsem několik dní disponovala poté, co jsme v kroužku vařili mýdlo.

„Ne abyste se s tím mejdlem myli,“ varovala nás chemikářka, „tímhle můžete vyprat nějakej špinavej hadr, třeba montérky, ale na mytí to není!“

Druhý den bylo poznat, kdo chodí na chemická praktika. Všichni jsme měli vyrážku. Někteří blbci, mezi něž jsem naštěstí nepatřila, měli pupínky i na obličeji.

Dál jsem chodila do kroužku a trvala jsem na tom, že ze mne bude chemik, i když rodiče neustále protestovali a vymýšleli pro mne stále nová a jim se víc zamlouvající povolání.

Krátce před vánočními svátky byla do naší školy doručena zásilka chemikálií. Když jsme přišli na praktika, chemikářka zrovna ukládala lahve a lahvičky do regálů. Nabídli jsme se, že jí pomůžeme. Souhlasila. Za pár minut se ukázalo, že to nebyl moc dobrý nápad.

Mojí spolužačce Jarmile vyklouzla z ruky lahev s kyselinou sírovou a rozbila se o stůl. Spolužačka i chemikářka, která v tu dobu stála vedle ní, měly ošklivě poleptané nohy, břicho a ruce. Byla jsem v šoku. Ještě večer jsem začala přemýšlet o tom, zda jsem si své budoucí povolání vybrala dobře.

Když se Jarmila vrátila po Novém roce z nemocnice, byla jsem mezi prvními, kdo ji přišel navštívit. Když jsem odcházela domů, věděla jsem, že ze mne chemik nikdy nebude. Rozhodla jsem se, že dám na rady rodičů a začnu studovat střední ekonomickou školu, přestože jsem si neuměla představit, že se někdy v budoucnosti budu živit třeba jako účetní…

Pokud budete chtít, tak o svých studiích pohovořím příště. I na střední škole jsem totiž snila o různých povoláních…

Další díly pětidílného miniseriálu „Čím jsem chtěla být“

Díl první: Prezident a popelář

Díl třetí: Jedničkářky měly kozy jako vozy

Díl čtvrtý: Tasemnice redakce

Díl pátý: Samostatná zodpovědná matka

Reklamy

19 Responses to Budu spisovatelkou!

  1. muris napsal:

    chuááá, tak to je konec :-DDD já ve 12 myslela, že Sperma je nějaké řecké maloměsto :-)))

  2. Yfča napsal:

    Muris…… to víš, dnešní mládež je již poněkud vyspělejší než bývali jejich rodičové… ;o)

  3. Samušo napsal:

    😀Tá Za lesem je veľmi slušná, srandy bokom. Z maminkinho epitafu mi vybehli sople, výborné! Teším sa na pokračovanie 🙂

  4. Jirka napsal:

    Super čtení! :-)) Taky se těším na pokračování a jsem zvědavej, co se ještě dozvím. .-)

  5. Jarda napsal:

    Už tě čtu dýl, a tak můžu s klidným svědomím říct, že tou spisovatelkou fakt jsi. Umíš- o tom se nedá diskutovat. Díkes za pobavení.

  6. Naďa napsal:

    :)))Bezva článek. :))

  7. Yfča napsal:

    Jardo…spisovatelkou? :o) Já si myslím, že jsem spíš samostatnou nezodpovědnou kecatelkou… ;o)

  8. albireo napsal:

    Za lesem……mě opravdu dostalo. O pár tříd lepší než ty ostatní juvenálie.

  9. Frmol napsal:

    Teda Yfčo!Hele, ty tvoje hlody jsou fakt dobrý. Moc se mi líbí, jak všechno bereš s humorem a děláš si ze sebe srandu. To málokdo dokáže. Jen tak dál! Doufám že bude ještě pokračování.

  10. jm napsal:

    to jsme na tom byli stejne, ja dokazal zmizet na cele dny s knihou .. 🙂

  11. aTeo ;) napsal:

    Tak jsem setuhle ptal sousedovic Jakuba, čím by chtěl být. Povídá: „Mně je to jedno. Hlavně když to bude sypat.“Holt realista. Je mu 7 let…

  12. Yfča napsal:

    Frmole…… pokračování bude příští týden, hned jak budu mít kapku volného času. A díky, jsem ráda, že se ti moje hlodání líbí. :o)

  13. Yfča napsal:

    Albi…… básnička Za lesem se tehdy moc líbila i mému tatínkovi.

  14. Yfča napsal:

    aTeo…… však já pořád říkám, že dnešní mládež je mnohem vyspělejší, než jsme bývali my v jejich věku… ;o))

  15. martin napsal:

    moj brat ked mal 5 rokov zistil ze si musi najst bohatu staru vdovu po ktorej vsetko zdedi a bude sa moct cele dni vozit na korculiach. to je progres to je este lepsie ako „hlavne nech to sype“ 🙂

  16. Marie napsal:

    to JardaJá si taky myslím, že JSI spisovatelka! Fakt píšeš hodně dobře. I já bych si koupila tvojí knížku.

  17. Amiq napsal:

    :)))Yfco, skocil jsem sem ze SASPI a nelituju. Myslim si, ze ty tou spisovatelkou jednou budes -je to poutavy a vtipny cteni. Moc se mi libi, jak umis brat veci s vtipem a nadhledem. Jdu si precist celej serial.

  18. Art.Ep napsal:

    Zdravím, máš zajímavé ambice, budu ti držet palce. Jen pro pořádek a pro tvé rodiče. Povolání knihovníka či knihovnice není o vykládání knížek do regálu. To je to poslední. Je to jakoby člověk řekl, že účetní jen mačká číslice na kalkulačce. Knihovnictví je vysokoškolský obor.

  19. Yfča napsal:

    Art.Epe…… já vím, v čem spočívá povolání knihovnice. Jen se mne (před mnoha a mnoha lety) výše uvedenými replikami snažili rodiče od tohoto způsobu obživy odradit. ;o) Kdyby sis přečetl celý seriál, zjistil bys, čím se nakonec živím… :o)

Můžete příspěvek okomentovat:

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: