Jedničkářky měly kozy jako vozy

Nápad mých rodičů prsknout mne na střední ekonomickou školu byl sice dobrý, avšak nešťastně zvolili ústav, kde jsem si měla nové dovednosti vtloukat do palice.

Vybrali totiž střední ekonomickou školu v Resslově ulici, která byla v sedmdesátých letech poměrně prestižní školou. Tomu také samozřejmě odpovídal počet hlásících se deváťáků. I když jsem přijímací zkoušky úspěšně složila, nebyla jsem pro velký počet uchazečů přijata. Mohla za to nejspíš trojka z matiky, kterou jsem dostala ve druhém pololetí osmičky. Přestože jsem měla v deváté třídě podstatně lepší vysvědčení, na němž už žádná trojka nefigurovala, k přijetí do Resslovky to bohužel nestačilo.

Nakonec jsem se po odvolání dostala na SEŠ ve Vinohradské 38. Mělo to jedinou chybu: místo čtyřletého studia mne čekalo pouze dvouleté posedávání ve školních lavicích.

Komorní stenograf

Hned v prvním ročníku jsem se rozhodla, že se po absolvování denního studia vrhnu na studium večerní, abych měla maturitu. Zatímco jsem se na základce tak trošku flákala, na Vinohradech jsem přece jenom občas nahlédla do učebnic. Výsledky se brzy dostavily.

Když moje maminka přikvačila po několika měsících mého působení na škole na třídní schůzku, opatrně se několika profesorů dotázala, zda do třídy náhodou nechodí ještě jedna Motyčková. Většina profesorů na mne totiž pěla ódy. Nejvíc ji šokovalo, že jsem jako jediná měla mít (a také jsem měla) na vysvědčení jedničku z matematiky. Když byla ujištěna, že Motyčková je ve třídě opravdu jenom jedna, nešetřila doma chválou.
"Vidíš, ty můj pitomečku malej, když na to nekašleš, tak je vidět, že nejsi tak blbá, jak vypadáš," pravila mi mile. "Doufám, že se zase nezačneš flákat!"

Abych jí udělala radost, moc jsem se neflákala, i když mi na učení nezbývalo moc času. Třikrát týdně jsem totiž musela na trénink, jelikož jsem hrála závodně basketbal. Jednou týdně jsem se navíc potila pod bezednými koši ještě při zápase.

Navíc se mi začala zapalovat lýtka, a tak jsem občas místo na trénink utíkala na rande, nebo jsem randila po tréninku a potom jsem doma tvrdila, že jsme s holkami nacvičovaly nové signály. Když to tak vezmu, tak jsem vlastně ani moc nelhala, protože jsem vskutku nacvičovala činnost, o níž jsem toho dosud moc nevěděla. Přiznám se, že líbání mne bavilo rozhodně víc než šprtání.

Po příchodu na ekonomku jsem ale pěkně zvlčela. Na základce jsem se v budově školy chovala vskutku vzorně. Dodnes mám v šuplíčku pečlivě uloženy diplomy, v nichž je mi vyslovena pochvala "za příkladné chování a pěkný prospěch", jindy zase "za vzornou službu konanou ve školní jídelně". Ještě dnes nad nimi zamáčknu slzičku dojetí.

I na ekonomce jsem při vyučování zachovávala dekorum, řádila jsem ale o přestávkách a občas jsem iniciovala různá zvěrstva.

I když jsem se ke svým ohavným činům vždy hrdě přiznala, slýchávala jsem od profesorů: "Motyčková, proč to berete na sebe? Já vím, že vy jste to nebyla! Tak, dámy, kterou z vás napadlo zblbnout ostatní, abyste utekly z vyučování?"

Jen jednou mne profesoři pokárali. Stalo se to v prvním ročníku na bramborové brigádě kdesi na jihu Čech. Když byly rozorány brázdy, zjistila jsem, že některé brambory příliš nenarostly.

"Kvůli těm diabolkám si nebudu ničit hřbet," řekla jsem si a všechny zemáky, které byly menší než pět centimetrů, jsem svými botami nenápadně zadupala zpátky do pole.

Procházelo mi to dva dny. Třetí den se na poli objevil předseda místního JZD a nařídil traktoristovi, aby vysbírané brázdy projel jakýmsi udělátkem. Nejspíš se mu zdálo, že se oproti jiným rokům urodilo nějak málo. Zatímco se na kusech pole opečovanými mými spolužačkami sem tam objevila zapomenutá brambora, na mém úseku se to zemáky jen hemžilo. Byla jsem předsedou i kantory pokárána a za trest jsem musela všechny diabolky pečlivě vysbírat.

Další den bylo rozhodnuto, že budeme dřít ve dvojicích, aby bylo zaručeno, že na dalším poli, kam nás předseda mezitím převelel, nic nezůstane. Měl k tomu dobrý důvod: brambory tam byly o mnoho menší než na poli, kde jsme se spolužačkami ohýbaly záda v předchozích dnech.

"Proč ty chcípáky sbíráš?" zeptala se mne po chvíli práce moje parťačka Magda, mrkla pravým očkem a potom umně zadupala několik zvlášť nepovedených exemplářů zpátky do hlíny.

"Nechci zase dostat sprďáka a lítat po poli jako debil," opáčila jsem.

"Ale Ivčo, dyť ti hrabe," řekla Magda pobaveně. "Slyšela jsem, že ten blbec předseda jede na nějaký školení a vrátí se prej až příští tejden. To už tady dávno nebudeme," dodala a nenápadně zašlápla další bramboru. Maminka mi říkávala, že si mám z Magdy vzít příklad (dokázala se totiž tvářit jako velice vzorné a slušné děvče), a tak jsme obě do konce týdne házely do kýblů jen pořádné kusance a malé erteple jsme nořily zpět do pole. 

Profesorský doprovod i soudruhy z JZD sice překvapilo, že na námi sbíraných brázdách rostou jen veliké brambory, což Magda okomentovala slovy: "Asi ten kus pole líp hnojili!", divné jim však nepřipadalo, že my dvě jsme nasbíraly nejméně kýblů ze všech brigádníků. Příští rok z bramborové brigády sešlo. Ono JZD už kupodivu nemělo o naši výpomoc zájem. Předseda nejspíš po návratu ze školení nechal pole přeorat…

Studium mne na dvouletce docela bavilo. Nejvíc se mi líbil těsnopis. Možná to bylo i proto, že jsem jeho taje brzy zvládla a patřila jsem mezi nejlepší. V prváku jsem vyhrála školní těsnopisnou soutěž a úspěšně jsem si vedla i o rok později. Slušně jsem po oba roky zabodovala i v krajském kole, kde jsem školu reprezentovala. Ve druhém ročníku jsem dokázala zachytit již sto slov za minutu a státnici z těsnopisu jsem zvládla na jedničky, přestože jsem si den předtím na tréninku vykloubila pravý palec a držení tužky mi dělalo potíže.

Zcela vážně jsem tehdy uvažovala o tom, že si udělám státnici ze 110 slov za minutu a stanu se komorním stenografem. Nebyl to tehdy špatný džob, ostatně komorní stenografové zachycují tlachání poslanců i senátorů dodnes.

"Vykašli se na těsnopis," řekla mi zcela vážně jedna z profesorek, když jsem se jí svěřila se svým profesním plánem, "jdi na rok makat, aby sis mohla večerně udělat maturitu a pak si udělej vysokou. Jsi chytrá holka, máš přece na víc než na zaznamenávání keců."

Ani rodičům se nezdála kariéra komorního stenografa ta nejlepší, a tak jsem od svého záměru upustila.

Již jen mírně zažloutlé věnování v jedné z knížek
připomíná moji celkem úspěšnou těsnopisnou "kariéru"

Přestala jsem trénovat těsnopis a ve volných chvílích jsem raději hladila struny sladkého dřeva, které jsem dostala ke svým šestnáctinám a dosud jsem se mu příliš nevěnovala. Třískala jsem do kytary téměř každý den a kromě básniček jsem začala látat dohromady i písničky. Nejprve jsem psala vlastní texty na tehdejší hity, později jsem přišla na to, že moje mozkovna dokáže vymyslet i melodii, a tak začaly vznikat první "celopísně". S jednou z nich jsem dokonce na basketbalovém soustředění vyhrála "Chřenovickou hitparádu". Na kytaru nás hrálo a zpívalo hned několik, a tak jsme si tenkrát s holkami vymyslely tuhle soutěž jako parafrázi na Zlatého slavíka.  Písnička Volám mezi skály není žádné textové dělo (je na ní vidět, že ji slátala šestnáctiletá puboška), avšak chytlavá melodie silně zabodovala:

VOLÁM MEZI SKÁLY

Kvůli jeho nohám toulavým
tu čekám stále dál,
divného pocitu nezbavím se,
proč chvíli tu jenom stál,
proč chvíli tu jenom stál.

Já volám mezi skály,
můj volá teď právě hlas,
že můj milý je někde v dáli,
snad vrátí se jednou zas,
o jé, snad vrátí se jednou zas.

Z ohniště mi smutně stoupá dým
a smutně ptáci zpívají,
písně, co letí nad krajem,
smutný nápěv mívají.

Já volám mezi skály…

Snad si na mne aspoň vzpomene,
když večer k spánku uléhá,
uspaným krajem pak celou noc
píseň k němu doléhá.

Já volám mezi skály…
Chci ho zase k sobě vidět jít
a píseň jeho slyšet znít,
zas si k ohni sednout do trávy
a levné víno tiše pít.

Já volám mezi skály…

I když jsem i později slavila se svými písničkami (napsala jsem jich víc jak padesát) úspěch u náhodných posluchačů a s kytarou v ruce jsem sbalila několik pohledných hochů, nikdy mne nenapadlo, že bych se mohla živit psaním písniček, textů a nebo dokonce zpěvem.

Počítala jsem s tím, že se usadím v nějaké kanceláři jako sekretářka.

Sekretářka

Dvouletku jsem ke svému úžasu ukončila s vyznamenáním. Několik předmětů jsem měla mezi jedničkou a dvojkou a většina profesorů se přiklonila k lepší známce, neboť jsem vskutku byla ztělesněním nevinnosti, jak dokládá následující snímek:

Podobenka zhotovená ve druhém ročníku mého působení na SEŠ.
Nevinný výraz mi prý zůstal dodnes…

Po prázdninách jsem nastoupila do Československé televize jako sekretářka. Soudružkám dlícím v personálním odboru se moc líbilo moje vysvědčení, kladně zhodnotily i skutečnost, že jsem měla státnice z těsnopisu a ze psaní na stroji.

Práce v tehdejším odboru mezinárodních styků (OMS) byla docela zajímavá. Měla jsem možnost seznámit se s tehdejšími mediálními hvězdami, jimž OMS zajišťoval cesty do zahraničí, avšak cítila jsem, že to není to pravé ořechové.

Jediným hmatatelným kladem mého prvního zaměstnání bylo to, že jsem díky služebnímu průkazu chodila zdarma na různé výstavy a koncerty. Jakmile jsem zjistila, že bude někde televize natáčet, drze jsem pořadatelům tvrdila, že jdu na výstavu či koncert služebně. Vždy jsem byla vpuštěna, jelikož na průkazu chybělo pracovní zařazení.

Když jsem měla za sebou rok sekretářování, což byla kromě složení rozdílových zkoušek z matematiky, fyziky, dějepisu a chemie jedna z podmínek pro přijetí k večernímu studiu, usedla jsem znovu na Vinohradech do školní lavice.

Někteří z profesorů učili na denním i večerním studiu, a tak jsem měla občas i protekci, neboť nezapomněli, že jsem na dvouletce patřila k nejlepším žáčkům.

Když jsem se nestačila připravit na ústní zkoušení a protekce selhala, omlouvala jsem se poměrně často tím, že jsem musela hlídat mladší sestru. Žrali mi to do té doby, než jednoho profesora napadlo zeptat se, kolik že mé sestře je. "Sedmnáct," odvětila jsem tiše a bylo po výmluvách, přestože jsem se snažila tvrdit, že je to doba, během níž číhá na mladé děvče nejvíc nebezpečí.

I tak jsem však proplouvala nástrahami studia bez ztráty kytičky. Jediný problém pro mne představovala právní nauka. Pan profesor Čihák byl totiž "horňák". Se svým propadlým hrudníčkem jsem stejně jako spolužačka Počová neměla šanci na slušnou známku.

A tak jsem díky tomu, že mi hrudník ani trošku nebránil v pohledu na špičky prstů u nohou, dostala první a poslední čtyřku ve svém životě. Vysvědčení bylo opravdu zajímavé: vedle šesti jedniček trůnila čtyřka z právní nauky… Dostatečnou měla i chudinka Počová, přestože stejně jako já věnovala studiu paragrafů mnoho volného času.

Ostatní spolužačky byly obdařeny o mnoho vyvinutějším hrudníkem než my dvě, a tak stačilo, když si při zkoušení ledabyle rozepnuly některý z knoflíčků, většinou však na hodinu právní nauky chodívaly v šatech či blůzičce s proklatě hlubokým výstřihem. Pan profesor, se zrakem zabodnutým do jejich živůtku, za ně pokaždé z větší části koktavě odpověděl na položený dotaz a oznámkoval se jedničkou nebo dvojkou. Jedničkářky měly kozy jako vozy, dvojkařky byly matkou Přírodou obdařeny poněkud skromněji.

Ve druhém pololetí jsem přípravu na hodiny právní nauky nepodcenila. Před příchodem pana profesora Čiháka do třídy jsem si hrudníček pokaždé pečlivě vystlala kapesníky. Zabralo to. Na vysvědčení jsem dostala dvojku. Dodnes mne mrzí, že jsem pocházela z relativně chudé rodiny. Kdybychom měli doma víc kapesníků, mohla jsem končit ročník se samými jedničkami…

Ještě s jedním kantorem jsem tehdy válčila: s profesorem Šárkou, kterého jsme měli na český jazyk. Začalo to téměř nevinně. Většinou jsem se při vyučování nudila, a tak jsem si do bloku čmárala básničky. Jednoho dne nám matikářka pošpitala, že příslušníci VB zadrželi ve školní šatně jakéhosi úchyla, který se před studentkami obnažoval. V matematice jsem na rozdíl od svých spolužaček excelovala, a tak jsem rychle vypočítala příklady, které nám matikářka napsala na tabuli a na téma pacifikace obnažujícího se individua jsem spíchla básničku. Hlavní roli v ní hrál právě profesor Šárka:

PŘÍBĚH HRDINNÉ UKLÍZEČKY JARKY
ANEB
CO SE MI DNES PŘIHODILO

Pondělí
Jdu po škole tmavou chodbou,
bojím se, až tuhnu,
jestli chlap teď objeví se,
nevím, kam mu uhnu.

Náhle slyším něcí kroky.
Kdo to může být?
Chtěla bych teď ve svý ruce
aspoň klacek mít.

Postavu již vidím dobře,
nebojím se víc,
protože to domů kráčí
pan profesor Týc.

Pátek
Nakoukla jsem do učebny
a jdu klidně dál,
i když je už osm večer,
kdo by se tu bál?

Jdu po chodbě ke sborovně,
oči se mi klíží,
když vtom slyším, jak se někdo
po schodech zas plíží.

Pevně sevřu klacek v ruce,
našlapuju tiše,
už vidím jak Hitchcock o mně
horor nový píše.

Již jsem těsně za postavou,
napřahuji ruku –
ještě že je klacek pevný,
anébrž je z buku.

Praštila jsem chlapa silně,
až mu ruplo v hlavě.
Vím, že teď už stoprocentně
nevyhnu se slávě.

Chci mu ještě rychle říci:
"Zničila tě Jarka!" –
– pode mnou však v bezvědomí
leží prófa Šárka…

Miluška, která se mnou seděla v lavici, mi básničku okamžitě uzmula, přečetla si ji a nechala ji kolovat po třídě. Pochechtávání pobavených spolužaček zachytila matikářka svým ušním boltcem a básničku zabavila. Když si ji přečetla, rozesmála se: "Tak to je fakt
dobrý. Já to dám o přestávce přečíst kolegům a pak vám to, Motyčková vrátím." Hned ji napadlo, kdo jediný mohl podobnou kravinu vymyslet.

Pan profesor zřejmě nebyl u svých kolegů příliš oblíben, neboť za mnou později přišlo několik vyučujících, kteří mi uznale poklepali na rameno a prohlásili, že se dlouho tak dobře nepobavili. Nějaký dobrák však podstrčil moje dílko Šárkovi a ten se mi od té doby začal mstít.

Z jedniček a dvojek byly najednou trojky. Když mne vyvolal k tabuli, zkoušel mne tak dlouho, dokud mi nepoložil otázku, na niž jsem nedala vyčerpávající odpověď. Několikrát se neudržel a zasyčel: "Radši byste se měla víc učit místo psaní hloupých básniček!"

Došlo to tak daleko, že mi ze slohových prací začal dávat bezdůvodně dvojky i trojky. "Recenze je pojata příliš žurnalisticky!" napsal mi u jedné čtvrtletní práce, jejímž tématem byla novinová recenze na právě skončený televizní seriál Byl jednou jeden dům, a v poslední větě podtrhnul dvě slova. Nad ně napsal mohutnými tiskacími písmeny "POŘÁDEK SLOV VE VĚTĚ! a sloh ohodnotil trojkou. Několikrát jsem dokonce dostala dvojku, aniž by mi v textu opravil jediné slovo nebo čárku. Když jsem se slušně otázala, proč mám zhoršenou známku, okamžitě mne vyvolal k tabuli a tam mne zkoušel tak dlouho, dokud mne nenachytal na švestkách. Nelíbilo se to ani mým spolužačkám, nebylo to však nic platné. Jedničky jsem měla jenom z diktátů.

Z češtiny jsem maturovala ve čtvrtém ročníku. Maturitní písemky naštěstí nekontroloval jenom pan profesor, a tak jsem jako jediná ze třídy dostala jedničku.

Ústní maturitu jsem udělala na dvojku, avšak na maturitním vysvědčení mám trojku. Pan profesor totiž protestující maturitní komisi přesvědčil, že jsem musela písemku opsat, i když jsem nebyla přistižena, protože prý moje dosavadní slohy byly velmi žalostné.

"Jen se podívejte, v tomhle ročníku neměla ani jednou jedničku ze slohové práce!" vykřikoval a mával přitom svým zápisníkem. Nic nezměnila ani moje třídní, která podotkla, že jsem asi těžko mohla opsat z taháku osm stránek formátu A4 a že jsem u ústní zkoušky prokázala velmi solidní znalosti z gramatiky i z literatury.

"Vykašlete se na toho vola," řekla mi později mezi čtyřma očima, "stejně budete maturitní vysvědčení v životě ukazovat jenom párkrát a každýmu bude jedno, co na něm máte. Důležitý jsou odborný předměty a tam jste silná v kramflecích."

Jenomže mne to tenkrát hodně mrzelo, protože v té době uvažovala o tom, že pokud se vrhnu na nějakou vysokou školu, tak to bude žurnalistika. Dokonce jsem kvůli tomu odešla z televize a nastoupila jsem v jednom pražském vydavatelství a nakladatelství jako tajemnice redakce.

A o tasemnici redakce, jak jsem svoje nové pracovní zařazení nazvala, a dalších životních plánech zase příště…

Další díly pětidílného miniseriálu "Čím jsem chtěla být"

Díl první: Prezident a popelář

Díl druhý: Budu spisovatelkou!

Díl čtvrtý: Tasemnice redakce

Díl pátý: Samostatná zodpovědná matka

Reklamy

23 Responses to Jedničkářky měly kozy jako vozy

  1. Zdenda napsal:

    :-))Hezky se začínáš vybarvovat! To jsem zvědavej, co z tebe ještě vypadne! 🙂

  2. Jordan napsal:

    volání do skalhej, jeh, yfčodám si také pifčona flotile satelitů Galileo—to volání do skal je mnohovýznamovéjako např. hrách do zdi, tluk do blba,hluk do hromo tluka a kdoví kdo výjde ze skal ..—prostě jsi fajn ateď víš, že jsem tady byl .._:-)

  3. Lebeda napsal:

    To máš z toho, že....nepiješ pivo, které jak známo dělá krásná těla. Mohlas mít samý jedničky. Tedy na vysvědčení. Jinak aspoň trojky.

  4. Yfča napsal:

    Zdendo…… začínám se vybarvovat? Nikdy jsem netvrdila, že su vzorné děcko. Já enem tak blbě vypadám… ;o)A co ze mne vypadne? Nech se překvapit. :o)

  5. Yfča napsal:

    Jordane…… díky za návštěvu.

  6. Yfča napsal:

    Lebedo…… s pivem už to nevytrhnu. Ale pokud si pamatuji na své pivní období, rezavý mok formoval mé fyzično zejména v oblasti břucha a pasu. Hrudníček se mi ani po pivu moc nezvedal… ;o)))

  7. Sedlacki napsal:

    ahoj Yfco.Moc pekny. Musela jsem zamáčknout slzu :))).Papa v sobotu.Připrav si svali. Irča

  8. Yfča napsal:

    Irčo…… nestraš mne se sobotou. Už teď mě všechno bolí! :o)))

  9. Frmol napsal:

    Takhle sabotovat socialistický zemědělství! Že se, Yfčo, nestydíš! :-)))Taky jsem jednou byl na bramborový brigádě a nejlepší to bylo na kombajnu.

  10. Yfča napsal:

    Frmole…… na kombajnu jsme s Magdou seděly dohromady asi půl hodiny. Dolů jsem musela mazat poté, co jsem byla přichycena při tom, že místo vybírání šutrů kecám. O pár minut později byla vytříděna i Magda, anébrž spolu s kameny vyhodila sem tam i nějakou tu bramboru… ;o))

  11. Pepa z depa napsal:

    Dobrý hlody.

  12. Pavlína napsal:

    🙂Ty jsi teda byla číslo. 🙂 Musela jsem se při čtení nahlas smát, moc hezké. :))

  13. Samušo napsal:

    hihihiRád som si prečítal ďalšiu časť Tvojho pohnutého životného príbehu.Tá básnička o prof. Šárkovi je majstrovským kusom, skvele zrýmovaná a vypointovaná. Inak, Tvoj štýl mi pripomína iného môjho obľúbeného autora smíšných veršov, Ivana Mládka.Prajem pekný deň a teším sa na ďalšie pokračovanie 🙂

  14. Jordan napsal:

    Hlod do hlodníčkaDo kapaliny se výborně vrtá, jenom blbě zůstává díra, když vrták vyjímáme.

  15. Evka napsal:

    Bezvadný vyprávění. :))

  16. Anna napsal:

    PoděkováníYfčo,moc ráda tě čtu.Nikdy jsem ti sem nepsala,ale teď musím.Vždycky když mám špatnou náladu,jdu do hlodníku.Díky že jsi.Anna

  17. Fero napsal:

    Perfektné!Úžasné ako vždy, prídem zas! :-))

  18. kryska napsal:

    jakoobvykle – bezva počtení! :o) Už se těším na další díl :o))) Jenom jedna nejasnost – jak sis to proboha vymkla ten palec při tréninku těsnopisu???? To vrhá na těsnopis věru podivné světlo!

  19. Yfča napsal:

    Krysko…… palec jsem si vykloubila při tréninku košíkové (v textu píšu, že se to stalo „na tréninku“), kterou jsem v té době již pár let hrála závodně. Trenér mi tenkrát podivně trčící palec narval do správné polohy a řekl, abych šla k doktorovi až po státnici. Věděl proč: doktor mi totiž palec a kus předloktí zasádroval a pravil, abych přišla za čtyři týdny. Sádru jsem si ale sama sundala už za 14 dní, protože jsem dělala státnici z psaní na stroji… I tu jsem zmákla. Až později jsem přišla na to, že jsem si raději měla domluvit u té druhé státnice nový termín, protože se mi paleček nestačil zhojit a dělal mi hodně dlouho potíže… :o)

  20. kryska napsal:

    a ták!tak tento trrénink jsi měla na mysli :o)))) Já už to vciděla, jak den před státnicemi trénuješ poslední fičurky těsnopisu a jak se Ti kmitá tužka rychlostí až závratnou, náhle dojde k ošklivé nehodě… :o)))Dík za vysvětlenou. BTW – nezahojené klouby jsou opravdu pěkně otravná věc – nepředvídá Ti náhodou Tvůj palec dodnes počasí?

  21. aTeo ;) napsal:

    Hm,tak už o tobě vím skoro všechno…A jaké máš vlastně číslo bot?!

  22. Yfča napsal:

    aTeo…… jaké mám číslo bot? Nevím… pocházím z chudé rodiny a celý život chodím bosa… ;o)

  23. Montrealer napsal:

    Nevím, zda je to ono, ale…o o tvých žurnalistických záměrech se tam píše. Škoda, že to nevyšlo, byla bys novinářská hvězda první velikosti, viditelná pouhým oknem (což jsi i takhle – viditelná pouhým Internet Explórerem. Kdo ví, co je lepší.Petr.

Můžete příspěvek okomentovat:

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: