Z těžce intimního deňýčku – II.

Bylo mi šest let a srpen se pomalu chystal uvolnit místo v kalendáři dalšímu měsíci. Znuděně jsem se dloubala lopatičkou v písku na jednom z petřínských pískovišť, kam jsme s maminkou a s o tři roky mladší sestrou vyrážely každý den odpoledne.

Najednou kolem nás prosvištěl černovlasý hnědookatý klučina na dřevěné koloběžce.

"Nejezdi tak rychle, nebo si zase rozbiješ hubu!" zvolala pohledná černovláska, kráčející po chodníku asi dvacet metrů za ním. Klučina se zastavil, otočil se a pomalu se loudal ke své matce. Pokaždé ji asi neposlechl, neboť měl na kolenou zánovní strupy.

"Pojď si hrát s holčičkama na písku," vybídla ho černovláska a posadila se na lavičku vedle mé maminky.

Naše rodičky se daly do řeči a brzy se spřátelily. Klučina se jmenoval Jirka, stejně jako objekt mého prvního erotického kontaktu, a i on měl za pár dní začít chodit do školy. Dokonce do stejné třídy. Tuze se mi líbil. Příliš jsem s ním nekonverzovala, anébrž jsem byla plachá. Jiřík se na rozdíl ode mne nestyděl. Neustále se snažil zapříst hovor, ale z mé strany se dočkal pouze jednoslovných odpovědí či přiblblých zamilovaných úsměvů, při nichž jsem cudně klopila zrak.

Prvního září mne mamuša narvala do slušivých šatečků, na záda mi prdla školní brašnu a dovedla mne do vzdělávacího ústavu.

Třídní učitelka Novotná rozesela žáčky do lavic stylem "holka – kluk", nejspíš proto, aby zabránila kecání v případě děvčat a vzájemnému pošťuchování u chlapců. Byla jsem šťastná jako blecha, neboť mne posadila do první lavice k Jirkovi.

Platonická láska, která ve mně až dosud lehce doutnala, se rozhořela nevídaným plamenem. Dělila jsem se se svým miláčkem o svačiny (na oplátku mi nosil fialkový drops), půjčovala jsem mu piják (psali jsme tehdy perem namáčeným v kalamáři a Jiříček měl brzy svůj piják nacucaný inkoustem, neboť dělal často kaňky) a stále jsem klopila čidla zraku, když na mne pohlédl. Brzy se do mne taktéž zaláskoval. Ráno na mne čekal před naším domem, po vyučování mne doprovázel domů. Odpoledne jsme si spolu hrávali na Petříně.

"Až budu velikej, tak si tě vezmu za ženu. Máš strašně krásný voči," pošpital mi jednou, když jsme se spolu plazili Úvozem k mému bydlišti. Správně měl ale říci, že mám krásné oko, neboť jsem šilhala a jedno z čidel zraku jsem měla neustále schované za klapkou připevněnou na brýlích.

"Já si tě taky vezmu," odpověděla jsem tiše a do tváří se mi nastěhovala červeň.

Zdálo se, že naší lásce nic nestojí v cestě. Jenomže osud si se mnou krutě zahrál.

Do konce školního roku zbývalo již jen několik dní. O velké přestávce jsem Jirkovi prozradila, že se během prázdnin s rodiči a sestrou přestěhuji do nového bytu. Byli jsme z toho oba smutní, avšak přísahali jsme si, že si budeme pravidelně psát a až dospějeme, tak se zesvadbíme.

Během poslední vyučovací hodiny se mi chtělo čurat. Po vyučování jsem hodlala navštívit WC, jenomže Jirka už na mne čekal před šatnou, proto jsem se rozhodla, že si ulevím až doma.

Vycházeli jsme ze školy na ulici ve chvíli, kdy se tetkou Pubertou zasažení deváťáci bavili tím, že pouštěli masivní vchodové dveře na drobné žáky. Byla jsem tehdy lehce podměrečná, a tak není divu, že jsem se stala obětí jejich hloupého žertíku.

Letících dveří jsem si nevšimla. Klika mne trefila do horního rtu a katapultovala mne zpátky do školní chodby. Přistála jsem na zádech, brýle mi emigrovaly z nosu a hověly si pár centimetrů od mé hlavy. V ústech jsem ucítila chuť krve. I z nosu mi tekla červená. Jazykem jsem si rychle přepočítala zuby. Byly naštěstí v pořádku. Pak jsem se dala do breku. Deváťáci se samozřejmě okamžitě vypařili.

Jirka mi podal brýle a pomohl mi vstát. "Neplač, Ivanko, to se ti zahojí," konejšil mne. "Teda, tobě ta pusa pěkně votejká! Vypadáš jako jeden pyskatej černoch, co jsem ho viděl na fotce v novinách. Byl děsně zajímavej," vyhrkl překvapeně poté, co mi svým kapesníkem rozšmrdlal slzy a krev po obličeji.

Olízla jsem si horní ret. Nabýval obřích rozměrů. Když mi přestal krvácet nos, dofňukala jsem. Toužila jsem co nejrychleji nastavit tvář zrcadlu, abych se dozvěděla, jak vypadá zajímavej černoch.

Vyšli jsme před školu a zamířili jsme k nám. Normálně jsme se loučili na chodníku před naším domem, tentokrát se Jirka rozhodl, že se mnou půjde nahoru. Na úzkých kamenných schodech, jimiž jsme stoupali k našemu půdnímu bytu, jsem si uvědomila, že se mi chce stále víc a víc čurat. Zrychlila jsem. Posledních pár metrů jsem již utíkala a přitom jsem volala na maminku, aby mi honem otevřela, protože klíč od toalety, která byla na chodbě vedle našeho bytu, visel v kuchyni.

Doběhla jsem ke dveřím a začala jsem do nich bušit pěstičkami. "Mami, prosím tě!"

Mamuša se konečně objevila a vyděšeně se na mne podívala. "Proboha! Jak to vypadáš?!" vypustila ze svých úst.

Bohužel, i já jsem vypustila. Mokrá skvrna na mých lehce zválených hadrových punčocháčích (tehdy to byl velký módní hit) se rychle šířila od rozkroku dolů. Za chvíli doputovala až do okopaných střevíčků. Čvachtalo mi v nich, jako kdybych právě prošla močálem.

Jiříček nevěřícně zíral. Rychle jsem se protáhla kolem své rodičky a dočvachtala jsem se do pokoje. Tam jsem padla na postel a začala jsem řvát. Bylo mi hrozně.

Slyšela jsem maminku, jak děkuje mému nezralému snoubenci za doprovod. Potom zavřela dveře a přišla za mnou. Plačky jsem jí vylíčila, co se mi stalo ve škole.

"A eště jsem se počůrala před Jirkou," vzlykala jsem nešťastně.

Mamuška prozkoumala můj oteklý ret, potom mne vycídila a převlékla.

"Ta rozbitá pusa se ti brzy spraví, ty pokousaný školní dveře jsou na tom hůř," smála se. "A s tím počůráním si nedělej hlavu. To se může stát i dospělákům. Jdu na nákup. Chceš jít se mnou?"

Zavrtěla jsem odmítavě kebulí.

Jakmile maminka odešla, podívala jsem se do zrcadla. Vybafla na mne ubrečená tvář, z níž trčel opuchlý horní ret. Hlavou mi blesklo, že takovou zrůdičku, navíc počuranou, už nebude Jirka chtít. Znovu jsem se rozbrečela. Pak jsem se rozhodla, že se zasmrtím.

Přitáhla jsem si k sekretáři židličku, abych dosáhla do horní zásuvky, v níž byly uschovány medikamenty. Nahmatala jsem lahvičku s rybím tukem. "Fuj!" otřásla jsem se odporem a hodila jsem tu hnusnou věc, po které se mi vždy zvedal žaludek, zpátky do šuplíku. Potom jsem vytáhla dvě tuby celaskonu a acylpyrin. Acylpyrin se mi zdál být příliš velký, navíc, když jsem ho zkusmo olízla, nechutnal tak dobře jako celaskon. "Když zemřít, tak příjemně," pomyslela jsem si a vycucala jsem postupně všech dvacet tabletek celaskonu. Moc příjemné to ale nebylo, protože mne rozražený ret pálil jako čert a za chvíli mi hořel i jazyk. Když byly obě tuby prázdné, udělala jsem si ze dvou židlí sražených k sobě značně nepohodlné lůžko a vleže jsem očekávala zubatou babiznu. Za chvíli jsem usnula.

Maminka se po návratu z nákupu velmi vyděsila. Na sekretáři se povalovaly prázdné tuby, o kus dál jsem na židličkové posteli, schoulená do klubíčka, ležela já. Přestože jsem se po probuzení dušovala, že jsem posvačila jen celaskon, prohledala mamuša lékový šuplíček, aby se ujistila, že jsem nesezobala nic horšího.

"Kdyby sis vzala něco jinýho, tak si teď mohla bejt mr
tvá! Co tě to napadlo? Proč jsi to, proboha, udělala?" křičela a potom mi dala pár výchovných (dobře mířených) ran vařečkou, abych si zapamatovala, že hodná holčička nebaští prášky, které šlohne v šuplíku. Dodnes netuší, proč jsem se tehdy přecpala celaskonem.

A moje první láska? Jiřík na mne druhý den ráno nečekal. Když jsem vešla do třídy, seděl v lavici, hrabal se v penálu a dělal, že mne nevidí. Na pozdrav neodpověděl, tvářil se jako hluchoň. Spolužáky zajímal můj oteklý ret, Jirka ho ignoroval. Bála jsem se, že ostatním práskne, co strašného se mi stalo. Neudělal to. Byla jsem mu vděčná, proto jsem mu o přestávce nabídla jablko. Odmítavě mávl rukou. Do konce školního roku už jsme spolu nepromluvili ani slovo, do školy i ze školy jsem chodila sama. Někdo si štěstí pošlape, já jsem si ho pomočila…

V srpnu jsme se přestěhovali na Invalidovnu. Když jsem po prázdninách vplula do třídy, hned mne zaujal jeden chlapec. Rázem jsem zapomněla na prekérní situaci, která mne připravila o první lásku, a začala jsem ho fixovat svým zrakem. Budete-li chtít, můžeme si o tom pošpitat příště…

 

První díl těžce intimního deňýčku najdete tady.

Třetí díl těžce intimního deňýčku najdete tady.

59 Responses to Z těžce intimního deňýčku – II.

  1. ajak píše:

    dotaz na yfcucitace: „Klučina se jmenoval Jirka, stejně jako objekt mého prvního erotického kontaktu, a i on měl měl za pár dní začít chodit do školy.“Mam to chapat tak, ze jsi mela eroticky kontakt s klucinou, ktery jeste nechodil do skoly? Doufam, ze alespon tobe bylo v te dobe uz patnact…

  2. Yfča píše:

    ajaku…… přečti si první díl mých lehce erotických pamětí, tam o svém prvním erotickém kontaktu vyprávím (viz odkaz pod článkem)… ;o)

  3. Jarda píše:

    Yfčo, je moc dobře, že se ti ta sebevražda nepovedla! Přišel bych o tvoje vtipný historky. 🙂 První díl se mi moc líbil, tenhle je taky skvělej. Jsem fakt zvědavej, co napíšeš příště. V každým případě doufám, že budeš pokračovat!

  4. Frmol píše:

    Ani druhej díl nemá chybu. :))) Taky mě zajímá co se dočtu příště, když jsi už v první třídě takhle řádila. 🙂

  5. Yfča píše:

    Jardo…… když už jsem s tím začala, tak pokračování bude. :o)

  6. Yfča píše:

    Frmole…… řádila? Vždy jsem se chovala cudně a slušně! ;o)

  7. Eva píše:

    Super! :-)))))Perfektní – jako vždycky. :-)))

  8. Marek píše:

    Dik za hezky clanekJsem rad, ze sis to nenechala pro sebe a ze jsi to prozradila aspon ctenarum, kdyz jsi to nerekla ani svoji mamince. Pises moc dobre.

  9. Helča píše:

    Koukám, že jsi byla pěkný číslo. Tvůj článek mě rozesmál. :-)))

  10. ngvadi píše:

    sbevražda celaskonem – tomu říkám nápad! 🙂

  11. Toni píše:

    pokračova, pokračovat!super jsem se zase vytlemil… už jsem zvědav na pokračováníjinak když už sebevraždu celkaskonem, tak aspoň šumivým…

  12. Yfča píše:

    Toni…… tenkrát snad ani šumivý celaskon nevyráběli. Ale díky tvému komentáři jsem si vzpomněla na šumák. Když sis celý pytlíček nasypal najednou do pusy, tak ti lezly bublinky z nosu a málem i z uší… :o))) Docela by mne zajímalo, zda se ještě vyrábí.

  13. Yfča píše:

    ngvadi…… já jsem vždycky měla dobrý nápady! :o)))

  14. Jenn píše:

    Co dodat? Byla jsem tu poprvé a vím určitě ,že né naposledy. P.S. Skvěle jsem se pobavila.;o)

  15. Petr píše:

    Yvčo… měl jsem kamaráda,který se chtěl zasebevraždit,natlačil do sebe plato acylpirinu a jal se umírat.Řezaly jsme se jak blázni a od té doby se zove ACYLPIRIN.Šumáky se ještě dělají,ale už to není ono,bublinky nic moc !!!

  16. Kráťa píše:

    Mám v tom dějepisu bordelYfčo, v srpnu na Invalidovnu, ale ne do těch paneláků, že? Mám totiž pocit, že byly postaveny dávno potom, co se pero namáčelo v kalamáři.Nebo jsem bydlel na jiné planetě (z Invalidovny na ni jezdila 19, ten vzdálenější konec). Já jsem ve škole pero nenamáčel (což jsem až dosud připisoval tomu, že jste o něco starší), přitom mám pocit, že sídliště Invalidovna bylo postaveno až poté, co jsem zahájil školní docházku.Šumák – to přece byla jen taková normalizační náhražka, když už se soudruhům nechtělo lisovat (a balit) kostičky Tixi (nebo Tixy?).

  17. RadimH píše:

    Poděkování za příběhSkvěle jsem se bavil. I když tobě tenkrát asi moc do smíchu nebylo :(.

  18. Yfča píše:

    Kráťo…… na Invalidovnu jsme se přistěhovali v roce 1962. V té době tam byly dokončeny tři sedmipatráky v dnešní Nekvasilově, panelák u Sokolovské a další třípatráky uvnitř sídliště (a ještě možná tzv. hotelový dům, ale tím si nejsem moc jistá). Na zbytku sídliště se v té době mocně budovalo – kromě paneláků např. škola a obchody s restaurací (výstavba sídliště pokračovala ještě další čtyři roky, možná i pět let).Na Hradčanech jsme opravdu nejprve psali perem namáčeným v kalamáři, až na jaře jsme dostali plnicí pero. V rodinném albu mám dodnes školní fotografii z první třídy: sedím v lavici, na nose mám brýle s klapkou, v pravé ruce držím „namáčecí“ pero a tvářím se strašně důležitě. :o)Jo… a na ty šumící kostičky si taky pamatuji. :o)

  19. Lukáš píše:

    hezkéVážně se mi to líbí, pěkné čtení, budu tě pravidelně sledovat 😉

  20. Jirka píše:

    Moc pěkná historka. Těším se na další díly. 🙂

  21. Jirka píše:

    re 16) KráťaInvalidovna se stavěla v letech 1959 až 1967, je to první sídliště, kde se použily velkoplošný panely – našel jsem to na několika místech na netu.

  22. Magdalena píše:

    Poděkování Kamarádka mi poslala link na článek v majlu. Jsem jí vděčná, protože jinak bych o Vaše milé vyprávění přišla. Děkuji Vám za příjemný ´start´ do nového dne, moc se mi Vaše vzpomínky líbí. Jste pro mě něco jako ´Šabach v sukních´. Oba umíte o dětství nádherně a poutavě vyprávět. Děkuji Vám.

  23. Franta píše:

    Super!U prvního dílu jsem ti nic nenapsal, ale tady už musim: sranda, skvělý, super! :-)))) Pokračuj, těším se na další díly.

  24. Vladimír píše:

    Dávám si tě do záložek a už se třesu na pokračování. Srandy není nikdy dost, tý dobrý zvlášť! :-)))

  25. Yfča píše:

    Magdo…… nevím, zda jsem „Šabach v sukních“, mám dojem, že kapku přeháníte… ;o)

  26. Yfča píše:

    Franto…… děkuji. :o)

  27. Yfča píše:

    Vladimíre…… díky za poklonu. ;o)

  28. Hoori píše:

    ad 16) KráťaTy kostičky se jmenovaly TIKI.Ten, kdo je v puse rozkousal a neroztrhla se mu huba, byl za geroje!!

  29. Vladimír píše:

    Yvčo – myslím, že skromnost neni v tvým případě na místě. Prostě umíš a basta! .-)

  30. Yfča píše:

    Hoori…… však říkám: bublinky po nich lezly i z uší! :o)))

  31. Yfča píše:

    Vladimíre…… po mnoha letech moji tvář opět okupuje červeň… :o)

  32. Nemrava píše:

    Velká veselost!!!Pokračuj!

  33. Hubert píše:

    Pyskatej černoch„Teda, tobě ta pusa pěkně votejká! Vypadáš jako jeden pyskatej černoch, co jsem ho viděl na fotce v novinách. Byl děsně zajímavej,“ vyhrkl překvapeně poté, co mi svým kapesníkem rozšmrdlal slzy a krev po obličeji. – musela si fakt vypadat moc hezky! :)))

  34. Bob píše:

    SebevrazdaDobre ze ti ta celaskonova sebevrazda nevysla, dneska bych se nemoh tak vyborne pobavit. 🙂

  35. Hanka píše:

    JirkaMyslím si že si Jirka sám pošlapal štěstí. Třeba se se svojí manželkou nebaví tak dobře jako by se bavil s tebou. 😀

  36. Lola_ píše:

    Tak teďka jsem se málem počůrala já…moc pěkný:)

  37. Yfča píše:

    Huberte…… ani dnes nevypadám moc hezky… ;o)))

  38. Yfča píše:

    Hanko…… no, nevím. Spíš si myslím, že by mne Jiříček brzy zapudil. :o)

  39. Yfča píše:

    Lolo…… až tak? ;o))

  40. Vilda píše:

    Skvělej styl, některý výrazy mě dostaly – zánovní strupy, byla jsem podměrečná, brýle mi emigrovaly z nosu a hověly si pár centimetrů od mé hlavy, mamuša – prostě bezvadný!

  41. Mirek píše:

    🙂Precetl jsem oba dily a priznam se,ze jsem se dlouho tak nepobavil.Dekuji a doufam,ze budes ve svem denicku pokracovat.

  42. Věra píše:

    Vtipné a milé povídání. Je to tak živě podané, že jsem při čtení cítila, jak mi čvachtají střevíčky. :))

  43. Třídní učitelka Novotná rozesela žáčky do lavic stylem „holka – kluk“, – tomu říkám opravdickej mezidruhový výzkum :-))

  44. Marie píše:

    Moc dobrý!Vážně moc dobrý! Chci pokračování! :-)))

  45. Ten z nadpisu píše:

    Kráťa…… se tímto omlouvá všem pamětníkům, které se pokusil svými popletenými vzpomínkami uvést v omyl!Jednou z příčin mohlo být, že když se cpal těmi kostičkami, neuměl ještě číst. Druhou z příčin mohlo být, že se mu budovatelské úsilí tehdejších let poněkud slévá a některé epizody zařazuje na nesprávné místo časové osy. Např. si pamatuje, když se dírkou v plechovém plotě díval do obrovské jámy ještě před tím, než v ní vybetonovali základovou desku OD Kotva, ale kdy to bylo, to už ne. Nebo si pamatuje, když se tramvaj uprostřed Václaváku změnila v horskou dráhu jedoucí po vysutých kolejích, protože pod nimi stavěli první pražský podchod, ale s časovým zařazením to má stené.A kromě toho, byl tehdy moc mladý a zapisování časové osy nepřikládal správnou důležitost. Pro upřesnění – školní docházku zahájil v době, kdy asi dva měsíce byly zrušeny poslední pravidelné pracovní soboty. A ze školky si je už nepamatuje.

  46. Yfča píše:

    Kráťo…… zdá se, že byste se jako historik neuživil… :o))) Mimochodem, ty pracovní soboty byly zcela zrušeny krátce před návštěvou „spřátelených“ vojsk, tj. v červnu 1968. Předtím ještě fungoval několik měsíců zajímavý model: jeden týden měl pět pracovních dnů, druhý šest. Asi aby si občané na krátký týden zvykli. :o) Měli jsme kvůli tomu ve škole dva rozvrhy (na krátký a na delší týden)… ;o)Podchod na Václaváku se otevíral také v roce 1968. Pokud jde o Kotvu, byla otevřena v roce 1975 a stavěla se poměrně dlouho. Kdy se s její stavbou začalo, to ale nevím.

  47. Irena píše:

    To je kouzelný! :))))

  48. Iv píše:

    YfčoOpět skvělé! Také se těším na pokračování.

  49. Hynek píše:

    Taky skvely!:-)) Kdy bude pokracovani?

  50. Yfča píše:

    Hynku…… snad koncem týdne. Hned jak budu mít čas ho naťukat do klávesnice.

Můžete příspěvek okomentovat:

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: