Co mi uplynutý týden vzal – 5

Minulý týden jsem listovala zápisky osm let starými…

 

22. 9. – 28. 9. 2008

Kátě bylo v té době jedenáct a začínala si tykat s tetkou Pubertou. Občas mne tudíž lehce šokovala svými verbálními projevy.

Vybrala jsem namátkou tři zářijové dny:

18. 9. 2000 / pondělí

Do Prahy se ze všech koutů zeměkoule sjíždějí účastníci zasedání Mezinárodního měnového fondu a s nimi míří do srdce Evropy i jejich odpůrci. Poměrně dost mých známých, s nimiž jsem na toto téma prohodila pár slov, má z posledního zářijového týdne obavy. Nikdo netuší, co se tady bude dít, jaký směr naberou protestní akce, zda se pokojná demonstrace nepřemění v destrukční akci a masakr. Asi jediným Pražanem, který nadšeně hledí vstříc nejasným zítřkům, je moje dcera. Dnes se vrátila ze školy a chtěla se jít podívat na Václavák

"Co tam budeme dělat?" zeptala jsem se.

"Já bych chtěla zažít demonstraci," řekla toužebně Káťa a v očích se jí rozhořely plamínky nadšení.

Vysvětlila jsem jí, že není příliš vhodné pohybovat se poblíž podobných akcí, jelikož bychom obě nejspíš dostaly obuškem, pokud by se něco semlelo.

"To máš teda blbý," odvětila. "A ono se něco vážně semele, jo?" dodala s neskrývanou nadějí v hlase.

Znovu jsem se ji jala přesvědčovat, že není dobré potulovat se v těchto dnech centrem Prahy.

"Jenže já jsem nikdy žádnou demonstraci nezažila, pochop to," vyhrkla vyčítavě, "a to už chodím do šestky!"

Hluboce jsem se zastyděla. Je vskutku nemravné, že svému jedinému dítěti nedopřeji poznat všechny krásy světa, ale do centra Prahy mne v nejbližších dnech nikdo nedostane.

22. 9. 2000 / pátek

"Mami, jsme chudý?" zeptala se mne odpoledne Káťa a na čele jí vyrostla hluboká vráska.

Zamumlala jsem, že duchem určitě ano.

"Já se neptám na tebe," řeklo moje pubertální dítě drze.

Poučila jsem ji, že by se ke svým starým rodičům měla chovat uctivěji.

Omluvila se a potom špitla prosebně: "Já bych totiž nutně potřebovala něco koupit."

Vysvětlila jsem jí, že teď není vhodná doba na rabování obchodů, protože tatínek nedostal dva měsíce výplatu.

"To je teda blbý. Hele, mami, a nepůjdeme se aspoň podívat na nějakou demonstraci?" dotírala.

Planě jsem se domnívala, že si z naší pondělní debaty odnesla ponaučení. Pravila jsem, že nikam nepůjdeme, neboť by to nemuselo dopadnout dobře.

Chvíli mlčela a potom radostně vyhrkla: "Mami, uvažuj! Obě máme zaplacenou úrazovou pojistku, takže kdyby nám policajti rozbili hlavu obuškem, tak bys mi mohla v knihkupectví koupit tu knížku, co jsem si dneska vyhlídla!"

25. 9. 2000 / pondělí

Káťa zůstala u babičky ve Struhařově, a tak je u nás doma nezvyklý klid. Rádio neřve na plné pecky, z televize na mě nejuká Superman a poživatiny ukryté v ledničce neubývají takovým tempem jako obvykle. Pokaždé, když svoji jedinou dceru někde odložím, vychutnávám si labužnicky první minuty samoty a ticha. Ale brzy mi rozruch a chaos chybí. Nejvíc mi ovšem schází ta zlobivá potvora, která trpí tím, že má v rodném listě v kolonce matka zapsáno moje jméno.

Po poledni se rozdrnčel telefon. Ze sluchátka se ozvala Káťa: "Ahoj mami, co děláš? Už jsou ty demonstrace?"

Opáčila jsem, že sedím u počítače a nehodlám na tom do večera nic měnit.

"No, já ti volám kvůli tomu, abys nikam nechodila, protože mám o tebe a o tatínka strach," řekla Kačaba a další dvě minuty mi barvitě líčila, co vše by se mi mohlo stát.

Slíbila jsem jí, že se z bytu ani nehnu. Než jsme se rozloučily, nenápadně se optala, jestli jí koupím knížku, kterou si koncem minulého týdne nechala schovat v knihkupectví. Obávám se, že má pod pultem rezervováno hned několik zajímavých svazků.

Nedávno jsem totiž nakoukla do sekáče. Vplula jsem mezi zákaznice, které se prohrabovaly v haldách svetrů, kalhot a dalších svršků nejasného původu a ihned jsem byla polapena paní u pokladny.

"Vaše holčička si chce koupit dlouhou sukni. Já jsem jí jednu zvlášť ouzkou dala stranou, pojďte se podívat," lákala mě.

Poděkovala jsem a vysvětlila jí, že už jsme pastvu pro moly pořídili jinde. Cestou domů jsem se zastavila v drogérii pro mýdlo. Byla jsem přitom informována, že mají poslední exemplář intimpuchu, po němž moje dítě touží. Pravidelně totiž chodí očuchávat víčko. V papírnictví chtěli vědět, zda Káťa skutečně chce sadu pastelek, vodovek a dalšího kreslířského náčiní. Pochopila jsem, proč mojí dceři cesta ze školy domů trvá tak dlouho…

Reklamy

2 Responses to Co mi uplynutý týden vzal – 5

  1. Montrealer napsal:

    Vzpomínky 8 let starépotěšily…:o)

  2. Džarka napsal:

    Baví mě čtení starých zápisků. Je to činnost přinášející částečně nostalgii, ale částečně taky zábavu, protože když si po sobě čtu deníky z gymplu, nestačím se divit, co všechno jsme se tam navyváděli. Asi to budu muset taky nějak pěkně zpracovat… 🙂

Můžete příspěvek okomentovat:

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

w

Připojování k %s

%d bloggers like this: