Jak si usnadnit mytí nádobí

Myjete rádi nádobí? Ne? Tak to nejste sami! Kačabu to také příliš nebaví, snad proto vymyslela několik „revolučních“ postupů.

Je možné propít čtyřicet stravenek během jediného večera?

Kolegové mého manžela, kteří jsou na rozdíl od něho ozdobeni písmenky před křestním jménem i za příjmením, nafasovali kdysi od ústavu, v němž bádají, stravenky zpětně za dva měsíce. Jeden z doktorů vznesl otázku, zda je možné oba archy propít během jediného večera. Okamžitě se našlo několik dobrovolníků, kteří hodlali v rámci zajímavého výzkumného úkolu obětovat své tělo.

Advertisement

Bohouš je kádr

Moje maminka bydlí několik posledních let ve Struhařově. Je to obec na východ od Prahy s více jak šestisetletou historií. Moje mamuša se tam narodila, prožila tam dětství i pubertu. Potom se seznámila s mým tatínkem, vdala se a víc jak čtyřicet let bydlela v Praze. Na stará kolena se vrátila zpátky do svého rodiště.

Opakovaný fór není vtipem!

Když jsem si dnes ráno přečetla vyprávění Alfy o mladé fyzikářce, která výrokem „Žáku Bartoni, představte si, že máte dvě koule  jednu větší, druhou menší…“ možná ovlivnila život chudáka studenta, uvědomila jsem si, že i já jsem se za dob svého pobytu ve vzdělávacích ústavech nejrůznějšího typu setkala s velmi zajímavými kantory.

Netleskej pořád, ať to utrpení neprodlužuješ!

Přesně před čtyřmi lety jsem vplula do Rudolfina a se mnou moje kamarádka Markéta…

Zkouška z dospělosti?

Jak správně podotýká Jura, je doba maturitních zkoušek, což mnozí blogeři vesele (i nepříliš jásavě) popisují a komentují. Jura sice tvrdí, že si toho o své zkoušce dospělosti moc nepamatuje, ale nakonec přece jenom ve své paměti otevřel ten správný šuplíček.

Cestovní horečka

Když jsem včera listovala ve svém internetovém deňýčku, narazila jsem na jeden zápisek, v němž líčím Kátin odjezd do Chorvatska, kam se vydala s rodiči mého muže. Cestovní horečku asi každý prožívá jinak…

Žvýkáte? Dobře děláte! Ale jen někdy…

Nedávno jsem podlehla televizní reklamě a koupila si žvýkačku, jejíž chuť trvá tak nekonečně dlouho. Laškovně se proběhla po mých zubech a než jsem stačila zjistit, po čem vlastně chutná, vytáhla mi kus plomby. Odhodila jsem ji vztekle do koše. Ta mrcha zapadla za mikrotenový sáček, přilepila se na stěnu a nešla seškrábat dolů. Zřejmě jsem si místo žvýkací gumy pořídila skvělý tmel. Příště budu raději louskat ořechy stylem Marfuša…

Nepojedu nikdy více trasu Praha – Pardubice…

Když jsme se jednoho únorového dne před čtyřmi roky vydaly s holkami do pardubické kuželny, ležel na ulicích zmrzlý sníh a ve vlaku, jímž jsme cestovaly, bylo poněkud nevlídno. Nesympatická průvodčí s hustým porostem pod drobným nosíkem pečlivě prověřovala naše jízdenky a na opatrný dotaz, zda se ve vlakové soupravě někdy zapíná topení, reagovala drsnou poznámkou, že můžeme zbytek cesty dojít pěšky.

Nechcete si cvaknout, milostivá?

Kdysi jsem se vracela domů krtkem, abych unikla usmrkanému počasí, které už pár dní okupovalo moje rodiště. Navíc jsem doufala, že si pár metrů pod pražskou dlažbou v klídku přelouskám noviny, neboť jsem v poslední době neměla čas sledovat, co se děje doma a ve světě. Ovšem než jsem si stačila přečíst první titulek, zaskřípal vagonem chraplavý hlas a zeptal se, zda někdo nemá chuť na panáka.

Myš nebrat!

„Maminko, když mi nechceš koupit psa, tak mi kup alespoň myšku,“ žadonila holčička, která přede mnou cupitala, když jsem mířila do banky.

„Myš nebrat!“ zvolala jsem, neboť k tomu mám své důvody.

Když mi bylo sedmnáct, přinesla moje sestra Helenka domů bílou myš. Ubytovaly jsme ji ve velké sklenici od okurek a daly jí jméno Venca La Manche Necky. Oslovovaly jsme ji tak proto, že milovala koupel a uši jí na malé hlavě trčely do prostoru jako Vaškovi Neckářovi.

Deprese z vlastní blbosti

Vždy jsem si myslela, že jenom moje hlava je porodnicí ztřeštěných nápadů. Loni v červnu jsem nahlédla do jednoho nejmenovaného časopisu a ke svému úžasu jsem zjistila, že jsem bezvýznamný břídil.

Nepřekážejte svým nadějným potomkům!

„Mami, nemohla by sis z mýho pokojíčku odstěhovat počítač a tu skříň se šanonama k sobě do ložnice?“ otázala se mne Kačaba.
„Proč?“ podivila jsem se.

Jak úspěšně narušovat výchovný proces jiným rodičům

U baru v naší loděnici na Staré plavbě seděli Martin s Majkou. Za chvíli se přiběhl občerstvit i jejich pětiletý syn David, který svou hyperaktivitou ničí okolí stejně úspěšně jako moje dcera.
„Jen počkejte, až ta vaše neřízená střela půjde do školy,“ strašila jsem je, „to si teprve užijete!“
Majka prohlásila, že už raději začíná Davida učit počítat a psát, aby měla jistotu, že bude něco umět, neboť má silný dojem, že paní učitelka nepřežije ani seznámení s jejím synátorem.

Nevěnovat se dítěti je týrání!

Moje stářím znavené oko upoutaly plakáty, které kdosi nechal vylepit na dveře soupravy metra, jíž jsem cestovala. Autor akce chtěl pravděpodobně probudit v nezodpovědných rodičích zodpovědnost vůči vlastním dětem a navíc i pozitivně rozjitřit jejich city. Na jednom z plakátů se vyjímal obří nápis, jenž hlásal, že „NEVĚNOVAT SE DÍTĚTI JE TÝRÁNÍ“, což ve mně okamžitě vyvolalo hlodavý pocit provinění.
Moji duši zaplavila nejistota, zda o Kačabu pečuji vskutku dostatečně. Jsem sice mrcha, ale svoje jediné dítě nehodlám mučit nevšímavostí!

Kabát z deky (vyprávěnka z dob mého mládí)

Bylo mi patnáct, rodiče svízelně spláceli půjčku na nové embéčko, proto jsme penězi zrovna neoplývali. Šetřilo se, kde se dalo, hlavně na oblečení. Jelikož jsem rostla rychleji než prašivka v lese, neměla jsem s příchodem zimy co na sebe.

„Heleno, nic nekupuj, stejně nemáte prachy. Já dám Ivaně pod stromeček novej kabát,“ zavolala jednoho chladného prosincového dne babička mojí mamince. Tatínkova rodička nás nákladnými dary nikdy nezahrnovala, proto jsem o jejích slovech pochybovala.

Epilátor – sen pubertálních dívek!

Patnácté narozeniny mé dcery se blíží mílovými kroky. Včera mi oznámila, že už se rozhodla, jaký dárek by si k tomuto význačnému okamžiku svého života přála. „Kupte mi epilátor,“ pravila, „už mě nebaví furt si holit hnáty žiletkou.“
Opáčila jsem pohotově, že v mrazech, které v těchto dnech panují, by se ochlupení neměla zbavovat, anébrž ji chrání před nepříjemnými omrzlinami. Místo odpovědi mi adresovala pohled, v němž se zračilo, že nechápe, proč zrovna ona má tak příšernou, moderní trendy nechápající matku.

Jak vést neúspěšný dialog s potomkem

Rozhodla jsem se, že pojedu tramvají, což se ukázalo být vynikajícím nápadem, neboť jsem byla svědkem neopakovatelného dialogu asi tříletého kloučka a jeho mírně nervózního otce. Stáli ve druhém voze na zadní plošině a dívali se ven. V jednu chvíli se na kolejích za tramvají objevil servisní náklaďák Dopravních podniků.
„Jé, tati,“ ozval se synátor nadšeně, „za námi jedou hasiči!“
„To nejsou hasiči. Tohle auto opravuje koleje,“ pravil tatínek.
„Ne, ne, to jsou hasiči, protože maj červený auto,“ trval na svém chlapeček.
„To nejsou hasiči,“ nesouhlasil s důrazem na prostředním slově otec, „to je auto Dopravních podniků.“