Jak mi Harry zkazil rande

Když narazíte při cestě vlakem na zajímavého muže, je dobré si s ním smluvit schůzku. I když…

JAK JSEM KVŮLI HARRYMU PŘIŠLA O ŽIVOTNÍ LÁSKU

Jak se to tak někdy stává, řízením osudu jsem se měla jednoho letního odpoledne dostavit na schůzku s (pro všechny mé známé) zajímavým mužem. Seznámili jsme se náhodou ve vlaku a jelikož jsem za 5 minut vystupovala, neměla jsem to štěstí či smůlu poznat jej blíže. Stihli jsme si akorát vyměnit icq numbers.

Za pět minut člověka moc nepoznáte. Dozvěděla jsem se pouze, že pracuje v jakési počítačové firmě a je z vesnice kousek od nás. Já jsem naopak prozradila, že studuji na pajdáku češtinu.

Za několik dní se ozval. Kdo by to byl řekl, skoro jsem na něj zapomněla. Písmeno dalo písmeno a já jsem, aniž bych si to uvědomila, souhlasila se setkáním. Celý den jsem měla nutkání schůzku zrušit, vymluvit se na úmrtí v rodině či raději opravdu umřít, ale když už jsem to jednou slíbila, nebyla jiná volba.

S obrovským nadšením a pokleslými koutky jsem se doplazila do dohodnutého restauračního zařízení. Vítal mne jako americké děti Santa Klause. Zeptal se, co chci, a já řekla bez uvažování Půllitru kofoly. Podíval se na mne s podivným výrazem na tváři, ale objednal mi ji.

Pochopila jsem, až když jsem uzřela jeho černou kávu, diplomatku a denní tisk. „No nic, slušňák,“ řekla jsem si a v klidu jsem si usrkávala kofolu.

Po debatě o počasí a restauračním zařízení, hustém provozu v našich tolik rušných velkovesnicích, nezbylo než opravdu začít konverzovat.

Teď jsem zrovna dočetl Kafku Proměnu, nechal se slušňák slyšet.

Jo? zabručela jsem, nechápaje, kam tím míří.

Následoval dvaceti minutový monolog o Kafkovi a Řehořovi Ramsovi, jak tvrdil, 70% toho, co říkal, byly bludy. Neměla jsem jej však odvahu opravit, vypadal tak zapálen pro věc. Kafku z duše nesnáším, Proměnu jsem odhodila jako nesmysl už na střední škole. No ale tvářila jsem se zaujatě.

A co zajímavého čteš ty? zeptal se mne, když sestoupil ze svých výšin a všiml si, že vedle něj ještě pořád sedím.

Ehm… Harryho Pottera, odpověděla jsem hrdě. Vykulil oči.

To jako tu … pohádku? To pro ty děcka? Neumí střední rod, usmála jsem se v duchu.

Náhodou, jsou tam i hluboké myšlenky. Nezasmál se. Jen se tak pohrdlivě díval. Začali jsem raději debatu o něčem jiném.

Měl jsem teď půjčené od kamaráda DVD s úžasným filmem, nevím jak se jmenoval, byl to dokument o výzkumu… čehosi to slovo neznám, takže si to nepamatuji.

Díváš se na DVD? Co si viděla naposled?

Harryho Pottera, odpověděla jsem s úsměvem. Zkřivil obličej a mlčel.

Přišel číšník. Můj bývalý spolužák. Dáš ještě kofču? A pan … je to šéf?… dáte si ještě kafe? Nebo minerálku? Skousla jsem ret, abych nevyprskla smíchy.

Ne! zašuměl nepříjemně.

Došlo mi, že s ním asi bude těžká řeč, a tak nezbylo než nahodit nějaké téma, o kterém se rozvykládá, a já budu tiše poslouchat a trpět, než budu moci říct, že už musím a zmizet, dát si ho do blokovaných na icq a dloooouho jezdit jiným spojem.

Co práce, baví tě? Co vlastně děláš? nahodila jsem a čekala, jestli se chytne. Zabralo. Asi 20 minut hovořil o tom, jak ho baví internet, počítače, programování a tak. Nevím, proč ale dostali jsme se i k webu.

Dělat webové stránky je docela těžká věc, aby fungovaly všechny prvky, odkazy, rámce a tak, to nezvládne jen tak někdo. Nemohla jsem mlčet.

Není to zas tak těžké, chce to jen cvik. Střelil po mne pohledem, který znamenal, nepleť se do toho.

To říkáš, protože o tom nic nevíš. To není jako najet na icq, nebo vybrat si mail.

O moc těžší to není. Zvládne to po čase každý, nedala jsem se odbýt. Navíc jsem se narážkou na icq cítila dotčena. Já, správce velmi úspěšného serveru, a prý zvládnu jen mail. Pch.

Promiň já jsem pro rovnoprávnost, ale co se týče tvorby webu, tak o tom ženské neví zhola nic. Podívej se na všechny webmastery, už to slovo webmaster ne webmasterka! lezly z něj odporné kecy.

Hmm … když myslíš, nechala jsem jej v iluzi.

No, já se v pc docela vyznám a na netu tedy umím víc, než přečíst si mail.

Jo jistě jistě, já neříkám, že ne. Základy jistě zvládáš. Švihla bych jej táckem do obličeje, ale zarazila jsem se, když jsem na tácku viděla nápis soutěž. Ihned jsem začala zkoumat pravidla.

Co je to? zeptal se, když si všimnul, že ho ignoruju.

Soutěž s nějakým pivem. To ale asi nebudu soutěžit. Pivo nepiju. Odložila jsem tácek.

Ty soutěžíš?

Já? Já vždycky! S čímkoli, ale málokdy vyhraju. Minule jsem málem vyhrála… Zarazila jsem se, protože jsem tušila katastrofu.

Co si málem vyhrála?

Eh … zájezd … na Harryho Pottera. Musela jsem to říct. Zbrunátněl.

Ty si soutěžila o Pottera?? To jako pro nějaké dítě?

Ne pro sebe! Jsem tam moc chtěla jet! Převrátil oči.

Chvíli jsme tlachali něco o ničem. Pak si vedlejší stolek zapálil. Nevydržela jsem. A začala svůj protikuřácký monolog ukončený tím, že by se kuřáci měli, když už ne střílet, tak aspoň zatýkat.

Taky si někdy zapálím, podotknul. Ou! No stane se. Nepokoušela jsem se to nějak zamluvit, to prostě nešlo. Mlčela jsem.

Přesto přeze všechno se tento podivín nejspíš bavil, protože pronesl: Chtěl jsem jít v sobotu na … Nešla bys? Přeslechla jsem kam.

Kam?? Já nevím, jestli budu moc, já mám v sobotu cyklozávod a potom jdem na grilovačku.

Na koncert filharmonie. Jej, no tak to by bylo veselé. Už jsem se viděla, jak tam dohasím v dresíku ještě udýchaná a s číslem na krku.

Tak to asi nepůjde, řekla jsem. A bylo mi jasné, že je konec. Sáhla jsem tedy po osvědčeném triku a nastavila na mobilu budík za 5 minut. Pak jsem dělala překvapenou, že mi někdo volá. S lítostí v oku jsem mu řekla, že musím rychle domů, protože mi rodí morče a odešla jsem…

Prožila a o životní lásku přišla (c) Rull
http://www.osu.mysteria.cz