Opakovaný fór není vtipem!

Když jsem si dnes ráno přečetla vyprávění Alfy o mladé fyzikářce, která výrokem „Žáku Bartoni, představte si, že máte dvě koule  jednu větší, druhou menší…“ možná ovlivnila život chudáka studenta, uvědomila jsem si, že i já jsem se za dob svého pobytu ve vzdělávacích ústavech nejrůznějšího typu setkala s velmi zajímavými kantory.

Na základní škole jsme měli mladou fyzikářku a matikářku. Jmenovala se Margita, právě dostudovala a byla velice pohledná, což vedlo k tomu, že se chlapecká část třídy zhoršila v prospěchu, neboť to bylo v dobách, kdy kralovaly kratičké minisukně. A Margita nosila sukně proklatě krátké (dá-li se vůbec ten malý kousek látky sukní nazvat). Do puberty vkročivší hoši se zájmem zírali na její pěkně formované dolní končetiny, oddávali se erotickým představám a výklad téměř nevnímali. Na jejich obranu však musím podotknout, že pohledná děvucha je opravdu o něco zajímavější než taje střídavého proudu či kvadratických rovnic.

Někteří výtečníci se před každou hodinou fyziky a matematiky sázeli, jakou barvu budou mít kalhotky jejich idolu, a manipulovali tabulí tak, aby si Margita při psaní poznámek křídou musela stoupnout na špičky a odhalit hýžďovou krajinu.

Žena jejich snů láskyplné pohledy neopětovala, proto se kluci snažili na sebe upoutat promyšlenými činy. Jednoho dne přinesl spolužák Holubec do třídy umělohmotného pavouka. Teď podobnou havěť koupíte kdekoli, ale v roce 1969 to byla žhavá novinka, kterou Petrovi přivezl ze zahraničí tatínek, pracující tou dobou v televizi jako sportovní komentátor. Péťa vložil pavouka do třídní knihy. Při jejím otevření se připlácnutý osminožník pohnul, takže to vypadalo, že je živý.

Margita přišla do třídy, posadila se za stůl a hodlala zapsat docházku. Jakmile otevřela třídní knihu, zařvala, vyskočila na židli a roztřeseným prstíkem ukazovala na stůl. Během skoku si navíc udělala na kratičké sukni neplánovaný rozparek.

Chlapci, kteří si před začátkem hodiny vsadili kačku na to, že bude mít fešná kantorka modré kalhotky, byli velmi spokojeni. Petr vstal, došel ke katedře, položil si pavouka na dlaň a s úsměvem šokované Margitě vysvětlil, že jde jen o povedenou napodobeninu.

Margita slezla ze židle, zakroutila hlavou a podotkla něco o tom, že bychom podobné vtípky neměli dělat jejím starším kolegům, protože by to s nimi mohlo fláknout o zem.

Uběhlo pár dní. Byla velká přestávka, červnové sluníčko hřálo líp než ústřední topení a my jsme tudíž mohli pobíhat v areálu školy. Franta našel v trávě výstavního sekáče, opatrně ho uchopil do ruky a snažil se ho svým spolužačkám hodit za krk.

„Ty vole, vyser se na to, já mám lepší nápad,“ řekl mu Mirek. „Dáme toho sekáče Margitě do třídnice! Vždyť máme teďka matiku.“

Zbytek přestávky strávili vkládáním pavouka. Bylo totiž nutné přivřít stránky tak, aby sekáč neutekl, na druhé straně ho nesměly listy zasmrtit.

Zazvonilo, Margita vešla s úsměvem na rtech do třídy a zamířila ke svému stolu.

„Tak… kdopak chybí?“ otázala se a otevřela třídní knihu. Osvobozený sekáč se pohnul.

„Opakovaný fór není vtipem,“ prohlásila učitelka a cvrnkla ukazováčkem do pavouka. Ten plachtil pár centimetrů vzduchem a po dopadu na stůl se rozeběhl k ní.

„Nééééééééé!“ zvolala Margita a emigrovala na židli. „Kterej debil sem dal to zvíře?!? Okamžitě to zabijte!“

Pavouk byl odchycen a vrácen do trávy před školní budovou. Kantorka provinilce vážně varovala, že příště už jim podobný vtípek jen tak neprojde. Netušila jsem, že příště bude ten samý den. Poslední hodinu jsme totiž měli fyziku.

Margita seděla za stolem a cosi nám diktovala. Přitom si všimla, že po třídě koluje psaníčko.

„Ukaž, co to máš? Dej mi to!“ nakázala a vykročila směrem k Martinovi. Ten jí váhavě podal kousek papíru vytrženého ze sešitu.

„Děti, ta puberta s vámi opravdu cloumá,“ pravila a zamračila se, „no nic, my jsme si také ve škole posílali psaníčka.“ Začetla se a zakroutila hlavou. „Podívej se na strop, je tam chleba s máslem… Hm, taková kravina. Kdy už dostanete rozum?“ Zmačkala papír a zamířila ke koši.

Během chůze zabloudil její zrak nahoru. Vytřeštila oči a ztuhla. Na stropě, přímo nad umyvadlem, byl opravdu přilepený chleba… Margita zrudla, vyběhla ze třídy a utíkala do ředitelny.

Vtipálkové byli odměněni třídní důtkou. Jejich rodiče museli o víkendu přemalovat mastný flek, který na stropě zůstal. Po návratu domů své potomky také „odměnili“.

Loni jsem Margitu viděla u nás v Holešovicích. Z pohledné mladé děvuchy je postarší, stále pohledná, dáma. Když jsme se míjely, slušně jsem pozdravila. Odpověděla a v jejích očích bylo vidět, že neví, kam mne má zařadit. Čelo jí protínalo několik hlubokých vrásek. Obávám se, že minimálně jedna je důsledkem našich legrácek víc jak třicet let starých…